První a kratší část knihy je věnována krátkému životopisu Carla Acutise. Druhá část, která zabírá většinu knihy, je věnována Carlově duchovní cestě, třetí část pak jeho spiritualitě a jeho nejznámějším výrokům. V příloze najdeme stručné informace o procesu jeho blahořečení a novénu s blahoslaveným Carlem. Dále v knize najdeme 16 stran obrázků. Je třeba říci, že kniha se do značné míry čte spíše jako pěkně zpracovaný a příklady ilustrovaný průřez katolickou spiritualitou než jako životopis. Nic proti tomu, nakonec Carlo sám měl velký evangelizační zápal a snažil se tyto věci šířit, čtenáře očekávajícího především životopis to však může zpočátku zaskočit.

Carla představuje kniha jako výjimečně nadaného chlapce, který miloval své rodiče a prarodiče a který měl velmi dobré komunikační schopnosti, hodně kamarádů a kamarádek a byl oblíben. Proto pomáhal spolužákům nejen s učením, ale i s přijetím do kolektivu, a dodával jim sebevědomí. Vzdělával se ve víře a měl hluboké teologické intuice. Byl vnímavý, přemýšlivý, radostný a přátelský, měl rád komiksy, zvířátka, videa, hory a moře. Chtěl pomáhat druhým pomocí své inteligence a IT dovedností, které se podle svědectví v knize pohybovaly na úrovni vysokoškoláka.

Ústředním bodem jeho duchovního života byla Eucharistie. Již od mala se, pokud možno, každý den účastnil mše svaté a k prvnímu svatému přijímání šel již v sedmi letech. Chodit na mši pro něj bylo zásadní. Sám řekl, že Eucharistie je jeho autostráda do nebe, a viděl v ní skutečnou přítomnost Krista, nejen nějaký její symbol. Velmi ho oslovily také eucharistické zázraky, které tuto skutečnou přítomnost Krista názorně ukázaly. Zdůrazňoval i význam adorace, zpovědi a vyhýbání se i lehkým hříchům. Nesmírně blízká mu byla též úcta k Božímu milosrdenství a k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jak o Něm mluvila sv. Markéta Maria Alacoque.

Velikou úctu choval také k Panně Marii jako Mamince, bez které je cesta do nebe mnohem těžší, a měl v oblibě modlitbu růžence. V oblibě měl i mně drahé zaslíbení prvních sobot v měsíci.

Měl veliký zápal pro evangelizaci, úctu k papeži i církvi a andělům strážným, solidní křesťanské vzdělání a schopnost věci vysvětlit. Měl úctu i k andělům a prosil je o pomoc. Velmi ho inspirovala pokora sv. Františka a jeho odevzdání se Kristu a víra sv. Antonína Paduánského ve skutečnou Boží přítomnost v Eucharistii.

V Carlovi jsem našel mladíka, který je mi v duchovním životě v mnohém blízký a kniha pro mě byla mimo jiné užitečným připomenutím některých věcí, které jsou i mně samotnému drahé. Líbí se mi také jeho zápal pro evangelizaci a jeho ochota a snaha držet se pravdy.

Na druhé straně je v knize jen pár vět věnováno jeho vztahu k informatice. Jako programátor jsem byl velmi zvědavý, jak takový blahoslavený a nadaný kolega ajťák a patron internetu prožíval svůj vztah k tomuto oboru, zda a jak prožíval slova sv. papeže Jana XXIII., který v úvodu encykliky Pacem in terris píše, že „vědecký pokrok a technické vynálezy ukazují především nekonečnou velikost Boha, který stvořil jak vesmír, tak i člověka,“ cituje žalmy o velikosti Božího díla a uvažuje o velikosti řádu, který tento pokrok a vynálezy odhalují, a důstojnosti člověka, který je dokáže objevit a využít.

Jak se tedy tato slova týkají kybernetiky a výpočetní techniky, které se prudce rozvíjely již v době sv. Jana XXIII., a internetu, který je produktem a katalyzátorem tohoto rozvoje? Bohužel, v citované knize o patronovi internetu se o tom nic nedočteme. Nedozvíme se, zda si Carlo při hloubi svého teologického vzdělání a intuice takové otázky kladl, ani jak si na ně případně odpověděl. V tom spatřuji největší slabinu této knihy.