Lukášovo evangelium nám vypráví následující událost z počátku Ježíšova veřejného působení:

Ježíš promluvil v synagoze: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

Lk 4,21-30

Tento úryvek je velice bohatý na důležitá témata. Dnes bych se rád podělil o zamyšlení nad posledním veršem, který pro mě svého času byl velice důležitý.

Rozzuření obyvatelé Nazareta dovedli Ježíše až na sráz hory, aby ho srazili dolů. Ježíš však, místo aby zemřel, prošel středem davu, který ho chtěl zabít, a ubíral se dál.

Zní to banálně, ale existuje určitý druh výkladů o tom, jak Ježíš umíral neustále a my máme stále umírat s Ním. Existuje i určitý druh romantizujících pohledů na utrpení jako na něco krásného a toužebně očekávaného. Kdo to nezažil, nepochopí, jak zničující pro důvěru v Boha je, když ve dvaceti letech uvěříte a bez předchozí zkušenosti začnete chodit do kostela, kde mezi řadou lidí rozumných potkáte pár takových romantiků, kteří touží umírat na TBC jako Terezie z Lisiuex, potkáte se s příběhy svatých, kteří se zasvětili Bohu a vzápětí byli roztrháni granátem (Joseph Engling), dokola posloucháte o neustálém umírání sobě a okolí vás podporuje v cestě, která byla chybná. Člověk snadno získá dojem, že hlavním cílem křesťanského života je trpět a zemřít. Jedno jak, hlavně trpět a zemřít.

Trvalo mi dost dlouho se s tím vyrovnat. Začalo se to lámat právě s pohledem na Ježíše, jak odchází středem davu, který Ho chtěl zabít. Kdyby mu šlo hlavně o to zemřít, mohl být mrtvý tady. Mohl být mrtvý dávno předtím. Mohli ho zabít už Herodovi hrdlořezové v Betlémě, ale Josef a Marie s Ním z Božího vnuknutí včas odešli. Mohl zemřít při téhle příhodě v Nazaretu. Mohl být mrtvý mockrát poté. Jeho veřejné vystupování bylo noční můrou každé ochranky. Tlačily se na Něj zástupy a lidé se Ho dotýkali a byli uzdravováni. Ježíš měl spoustu nepřátel, mnohokrát Ho chtěli zabít (Lukáš 13, 31, Jan 5, 18, Jan 7, 19-20, Jan 7, 25, Jan 8, 37.40), a přesto nikdo v davu nevytáhl nůž a nezabil Ho. Takto žil tři roky, aniž Mu někdo ublížil. Vidím v tom obrovské svědectví o Boží ochraně a péči o to, aby žil.

Ježíšovým cílem tedy zcela zřejmě není trpět a hlavně nějak zemřít. Ježíš přichází splnit Otcovu vůli a teprve v souladu s ní umírá a je vzkříšen. Ano, je vzkříšen, a právě to je vrchol naší víry. Bez Ježíšova zmrtvýchvstání by byla naše víra marná (1Kor 15,14).

Podobně jako zrno, které padá do země a vyrůstá pak podle Božího záměru do jabloně či růže, Ježíš naplňuje Otcův záměr, na rozdíl od zrna však vědomě a se svobodným souhlasem. Je pravda, že Ježíš zemřel a že Jeho smrt a vzkříšení je ústředním bodem naší víry. Je však nezbytné zdůraznit, že Ježíš neumírá nějakým libovolným způsobem v duchu hesla „hlavně zemřít,“ ale že umírá pouze a jedině přesně definovaným způsobem, který je v souladu s Otcovou vůlí, zatímco jiným druhům smrti se vyhýbá. Jak přesně je tento způsob specifikován, vidíme z toho, že i zdánlivě náhodné detaily, jako že vojáci losovali o Jeho oděv či že Mu dali pít ocet, jsou naplněním starozákonních textů (Žalm 22, 19 a Žalm 69, 22). Pavel výslovně říká, že „udělali všechno přesně tak, jak to bylo o něm v Písmu napsáno“ (Skutky 13, 28-29).

Přes všechna slova o tom, jak Ježíš umíral sám sobě a nakonec zmařil svůj život na kříži, je právě Ježíš vrcholným příkladem osobní integrity. Ježíš nezemřel sobě ve smyslu popření své identity a svého poslání, přizpůsobení se okolnostem doby a společnosti, která očekávala politického mesiáše. Naopak; byl justičně zavražděn, protože uprostřed všech tlaků být mesiášem dle představ okolí vytrval a nezradil své poslání. Nerozpustil se v historických okolnostech a přáních druhých lidí, ale vytrval ve své identitě a poslušnosti Otcově vůli navzdory všem potížím.

Má to veliký význam pro můj osobní život. Pomohlo mi to začít rozlišovat, zda různé příklady „umírání sobě,“ s nimiž jsem se setkával, jsou či nejsou skutečnou Boží vůlí pro můj život. Někdy se skutečně mám obětovat a něčeho se vzdát, jindy však o Boží vůli nejde a já mám „projít jejich středem a brát se dál.“ Není vždy Boží vůle vytrvat v započaté cestě i za cenu stále rostoucího utrpení; často taková cesta prostě Boží vůlí není, nebo má člověk místo fatalistického či rovnou romantizujícího snášení utrpení problém řešit. Triviálním příkladem byl pocit, že bych měl jen trpělivě až fatalisticky snášet různé bolesti, na které nakonec pomohla rehabilitace a odstranění příčin úpravou pracoviště.

Vnímal jsem v církvi hodně důrazu na vytrvalost a snášení utrpení, představu zvířátek, která zimu hrdinsky přežijí. Jenže tažní ptáci místo toho odlétají na jih a medvědi spí. A tak Boží vůlí může být i letět na jih, vyhnout se nesmyslnému utrpení, které není v souladu s Jeho vůlí. Listování v knize Božího slova i v knize stvoření, pohled na Ježíše odcházející středem rozzuřeného davu i pohled na ptáky letící na jih, mi pomohly opustit mnohé falešné představy a jít dál ve vztahu s Bohem jako se skutečným Otcem.