Byl jsem jednou v pražském kostele Panny Marie Vítězné (Pražské Jezulátko) a přemýšlel o svém povolání. Jako už mnohokrát jsem hledal nějaké znamení. Světem kolují nejrůznější příběhy o Božích znameních a já jsem nějaké opravdu chtěl.

Jak jsem tak seděl v lavici, padl můj zrak na flek na topení v předchozí lavici. Uviděl jsem v něm klečícího, modlícího se mnicha. Vyděsilo mě to, stejně jako mě ta myšlenka vyděsila už mnohokrát předtím. Vždycky jsem toužil po manželství a celé to vyčerpávající rozvažování, zda náhodou nemám jít do kláštera či být knězem, nebylo Boží volání. Ale to vím teď.

Podíval jsem se na flek znovu, zda v něm pořád uvidím modlícího se mnicha. Mnich už tam nebyl. Viděl jsem v něm klečícího, žebrajícího bezdomovce. To mě vyděsilo ještě více. Nejen že jsem dlouho měl problém s falešnou představou, že správný křesťan je chudý tak, až žije pod mostem, ale připomnělo mi to i chvíli, kdy jsem na ulici našel mrtvého bezdomovce. Tohle mi přeci Bůh nemůže chtít ?!

A Bůh mi opravdu chtěl říci něco úplně jiného. Podíval jsem se na ten flek potřetí a došlo mi to: Nehledej Boží znamení v kdejakém fleku na topení.