Na pražských Olšanech je veliký hřbitov. Leží tam naše babička, ale jsou tam také hroby mnoha vojáků. Například hroby 429 sovětských vojáků padlých při osvobozování Prahy, válečné hroby vojáků, letců a námořníků Commonwealthu, kteří zahynuli na území České republiky, hroby českých pilotů, kteří létali v Anglii, a mnoho dalších.

Jednou jsem šel na hrob naší babičky již za tmy a bylo zajímavé sledovat, jak celý ten veliký hřbitov svítí tisíci malých světýlek různé barvy. Tedy skoro celý. Šel jsem také uličkou, na jejíž levé straně jsou hroby pražanů a na straně druhé hroby oněch sovětských vojáků. A zatímco levá strana svítila skoro celá, na pravé straně byla tma. Na 429 hrobech sovětských vojáků svítily dohromady asi tři svíčky.

Tou dobou jsem také sledoval blížící se prezidentské volby v USA a volební klipy Johna McCaina. Pro další text bude podstatný ten, který začíná létem lásky hippies a vzápětí hovoří o tom, že na druhém konci světa byla jiná láska – láska k vlasti. Také jsem navštívil přednášku, na níž se hovořilo o křesťanské lásce a povolání. Byla to další z řady přednášek, kde se člověk dozví o péči o nemocné, chudé, vyloučené a další potřebné. Ale moji otázku jen prohloubila. Kam zmizela láska k vlasti? Kam zmizela úcta k lidem, kteří za nás bojovali? Kam vděčnost těm, kteří se obětovali za naši svobodu? Jsem konvertita a chodím do kostela už skoro 15 let. Nepamatuji si, že bych za těch 15 let slyšel jediné slovo o bitvě o Británii, o Stalingradu, Leningradu, bitvě u Kurska, vylodění v Normandii, bitvě u Midway, Guadalcanalu, Betiu, Iwo Jimě a dalších. Jako by ty boje snad ani neexistovaly. Jako bychom žili v jakémsi světě, kde existuje jen sociální a církevní práce a kolem ní není nic. Také jsem slyšel mnoho slov o kardinálu Beranovi a jeho statečnosti v koncentračním táboře, ale ani slovo o těch, kdo ten koncentrák osvobodili.

Všechny tyto věci mě inspirovaly k napsání dnešního zamyšlení. Až letos půjdeme na hřbitov, zkusme si všímat i hrobů těch, kteří zemřeli tisíce kilometrů od domova a jejich blízcí za nimi nemohou přijet či snad ani neví, kde jejich hrob leží. Zkusme vzpomenout obětí těch, kteří dali svůj život, abychom my mohli žít. Zkusme si vzpomenout na hrůzy války i na hrdinství těch, kteří za nás bojovali. Zkusme si vzpomenout i na miliony těch, kteří sice nikde nebojovali, ale kteří k našemu blahu přispěli jinak – na vědce a vynálezce, učitele, dělníky, rolníky, rodiče dětí a mnoho dalších. Nestojíme tady osamoceni. Vzpomeňme tedy, kolik úsilí věnovaly předchozí generace tomu, abychom se měli lépe, a zkusme jim za to alespoň v duchu poděkovat. Jsem přesvědčený o tom, že poděkování těm, kteří za nás bojovali a pro nás pracovali, je i cestou k usmíření mezi národy a budování míru a prosperity. A nezapomeňme také na modlitbu za duše v očistci, ale i za spásu těch dosud žijících zde na zemi.

Myslím, že stojí za to zde uvést alespoň jeden z mnoha příkladů hrdinství a oběti. Zde tedy je jeden z knihy Harryho Holmese Poslední plavba (vydal Knižní klub a Baronet, Praha, 1998). 7. února 1943 americká ponorka Growler spatřila japonskou zásobovací loď Hayasaki, přiblížila se po hladině a chystala se ji potopit dělem, které měla na palubě. Japonská loď však provedla nečekaný manévr a pokusila se do ponorky narazit. Na úhybný manévr už bylo příliš pozdě a tak se lodi srazily rychlostí asi 17 uzlů (cca 30 km/h). Přitom Japonci začali střílet přímo na můstek ponorky, dva členy její posádky zabili a několik zranili. Mezi zraněnými byl také její velitel, korvetní kapitán Howard Gilmore. Ten vydal rozkaz k opuštění můstku, ale ještě než stačil následovat své podřízené dovnitř ponorky, byl znovu zasažen. Uvědomil si, že se do poklopu nedokáže dostat tak rychle, aby poškozená ponorka mohla přežít, a vydal poslední rozkaz svého života: „Ponořit!“ Po krátkém zaváhání posádka splnila jeho rozkaz; on sám přitom zůstal na hladině přímo před hlavněmi japonských kulometů, ale posádku ponorky zachránil.