Začnu dnešní rozjímání obrázkem z doby krátce poté, co 26. prosince 2004 v jihovýchodní Asii udeřila tsunami.

Sabang, Indonésie (24. ledna 2005) – Nakládání pytlů s rýží do vrtulníku. Vrtulníky z Mine Countermeasures Squadron One Five (HM-15) and Helicopter Combat Support Squadron Five (HC-5) denně dodávaly jídlo do oblastí postižených tsunami z 26. prosince 2004. Foto U.S. Navy, Stephanie Lynne Johnson. Originál zde. Více fotografií a alespoň krátké pojednání o účasti U.S. Navy na pomoci po tsunami zde, strana 20-29.

Existuje mnoho věcí, které se o tomto obrázku dají napsat. Mohl bych si například všímat toho, že lidé na obrázku nakládají pomoc pro trpící, pomáhají chudým a potřebným. Mohl bych tuto myšlenku dále rozvíjet a hovořit o charitě a sociální práci, o lásce a pomoci druhým, o přispívání na sbírky pro postižené touto katastrofou či chudé a potřebné vůbec, … Neudělám to. Vážím si sociální práce, ale tento obrázek jsem vybral právě proto, že jsou na něm i jiné věci.

Mohl bych si všímat přírody na něm – půdy, trávy, nebe, kopců v pozadí a dalších věcí. Toto téma mě velmi oslovuje, ale dnes neudělám ani to.

Mohl bych si všímat toho, že na obrázku nejsou sociální pracovníci, ale vojáci. To je jedno z témat, o kterých bych moc rád rozjímal a psal. Moc rád bych rozjímal, co je na tomto obrázku zajímavého z pohledu vojenského, či zde napsal něco více o účasti ozbrojených sil v humanitárních misích. Možná se někdy skutečně dostanu k tomu druhému, ale to první čeká na nějakého vojáka, který podobné obrázky zná jaksi zevnitř. Coby nevoják se k takovému rozjímání necítím kompetentní.

Na obrázku je ale přinejmenším ještě jedna věc hodná povšimnutí a sice ten vrtulník. A právě jemu se dnes chci věnovat. Právě on totiž dopravuje jídlo trpícím. Bez vrtulníku by doprava jídla byla daleko složitější a možná úplně nemožná. Možná, že nebýt vrtulníku, postižení lidé by zemřeli hlady nebo žízní dřív, než by dorazila pomoc po zemi. Nakonec i článek na stranách 20-25 časopisu All Hands 04/2005 hned v úvodu popisuje vyložení 50kg jídla a 100 litrů vody lidem, kteří zůstali odříznutí od světa mezi dvěma proudy vody.

Vrtulník z toho obrázku je právě ta věc, která mi ve vyučování o lásce a službě strašně chyběla. Přijde mi poctivé a důležité mluvit nejen o charitě a přímém dávání jídla, ale také o vojácích a vrtulníku a všem, co stojí za nimi. Mluvit o těchto věcech je téma téměř nekonečné, ale pokusím se dát alespoň hodně zjednodušenou a zestručněnou odpověď na otázku, co vlastně stálo za vrtulníkem.

Za vrtulníkem stály miliony člověkohodin práce strávené pokusy o létání a výzkumem aerodynamiky. Počínaje náčrtky Leonarda da Vinci a možná ještě daleko staršími věcmi, přes horkovzdušné balóny a vzducholodi, letadlo bratří Wrightů a exotické mnohoplošníky z doby počátků letectví po stíhačky z druhé světové války, na jejímž konci vznikají první vrtulníky. Spousty obětí včetně obětí života při různých pokusech. Desetitisíce hodin strávených výpočty nebo pokusy aerodynamických tunelech.

Stojí za ním i další miliony člověkohodin práce při postupném zdokonalování spalovacích motorů od nemotorných pevných parních strojů, tahajících vozíky v dolech, po dostatečně lehké a výkonné letecké motory. Spousta práce nejen praktické, ale i teoretické. Pánové jako Watt a Joule a řada dalších. Celá složitá věda o termodynamice a termomechanice, která by se podobně jako aerodynamika neobešla bez velmi pokročilé matematiky. Ta matematika samozřejmě také někde nějak vznikla a strávily se tím další miliony člověkohodin.

K otázce motorů musíme připočíst spoustu výzkumů a praxe v chemii, která byla potřeba k výrobě paliva a maziv. A také geologický průzkum a těžní věže, rafinerie a tankery, čerpadla a cisterny na letištích.

Pak tu máme materiálové inženýrství. Postupné zdokonalování materiálů od odštěpků pazourku po lehké pevné slitiny a kompozitní materiály, díky nimž je vrtulník dost lehký, aby vůbec mohl vzlétnout. Spoustu práce nad často hodně složitými otázkami výroby a zpracování těchto materiálů nebo otázkami, jak ty materiály svařovat a jak provádět defektoskopii vzniklých výrobků.

Dále máme ve vrtulníku elektroniku, která se posunula od jednoduchých pokusů s Voltovým článkem a střelkou kompasu vedle drátu protékaného proudem, přes rádio až po navigační počítače. Jakkoliv běžný uživatel vidí jenom malou černou krabičku s nožičkami a typovým označením, tak uvnitř každé této krabičky jsou další miliony člověkohodin práce nad teorií elektromagnetického pole, fyzikou polovodičů, technologií výroby, vymýšlením potřebných algoritmů a dalšími věcmi.

Za vrtulníkem můžeme vidět také piloty a mechaniky, kteří o ten vrtulník pečují, nebo dělníky v továrnách, které vyráběly jeho díly nebo prováděly finální montáž. Můžeme za ním vidět také práci manažerů, právníků nebo účetních výrobce i mnoha jeho subdodavatelů, stejně tak i práci bankéřů nebo politiků. Můžeme vidět radiolokátory a lidi v sálech řízení letového provozu i stavební dělníky, kteří postavili letiště, nebo řidiče, kteří po letišti jezdí s cisternou plnou paliva.

Pomoc po tsunami mnohdy poskytovali vojáci a také jejich práci můžeme vidět za tímto obrázkem; nakonec ten vrtulník je vojenský.

Nesmím zapomenout ani na zemědělce, kteří měli spoustu práce s vypěstováním toho jídla, které vrtulník přivezl a díky němuž zůstali všichni shora zmínění lidé naživu. Nevěřím, že by nám stačilo to, co samo vyroste na stromě; postupné zvyšování efektivity zemědělství je tím, proč dnes i přes všechny problémy s hladem dokážeme uživit přes 6 miliard lidí. A máme tady jeden z mnoha příkladů hezké smyčky: zemědělci dnes ke zvyšování produktivity používají výsledky vědy a techniky a zároveň svou prací sami umožňují, aby vědci bádali nad tím, jak tuto efektivitu dále zvýšit. Mohli bychom si dlouze všímat také potravinářského průmyslu, ale raději udělám odbočku jiným směrem: máme tu totiž také rodiče a učitele všech shora zmíněných lidí. A jelikož jde o vrtulník vojenský, nesmím zapomenout na nikoho z milionů daňových poplatníků, kteří ho zaplatili.

Chtěl jsem ukázat, jak je náš svět provázaný, jak činnost jednoho člověka umožňuje činnost druhého, jak si různé činnosti a lidé vzájemně slouží, i když jde o práce, o nichž se na některých místech vůbec nemluví. Bylo mým cílem ukázat, jak je pomoc trpícím výsledkem práce milionů lidí, kteří s charitativní prací často nemají nic společného. Tito lidé pomáhají tím, co dělají běžně, svým každodenním zaměstnáním jako je pěstování obilí, výuka dětí ve škole, stovky nudných hodin nalétaných nad mořem při rutinních hlídkových letech, bádání nad technologií získávání ultračistých monokrystalů křemíku nebo třeba projednávání rozpočtu ministerstva obrany. Jejich přínos je v tom, co dělají běžně a za co jsou běžně placeni. Tito lidé ulehčují a často i vůbec umožňují život těch druhých, nás všech i sebe samých a dávají velice mnoho, i když po práci třeba nejdou ještě pomáhat do místní charity.

Charita také vůbec nemusí být cílem jejich běžné činnosti. Existuje řada jiných různě dobrých cílů, jako třeba čistá radost z bádání a z poznání u vědců. Věda je krásná a úžasná, ale o tom jindy. Věda je krásná a úžasná, ale o tom jindy. Může v tom být touha bránit svoji zemi před nebezpečím, být připraveni k její obraně. Může to být láska k dětem nebo láska k půdě nebo třeba síla rodinné tradice. Může to být láska k technice, radost z vrtání se v nějakém zapojení. Může to být zisk firmy nebo snaha vydělat si na barák s bazénem. Může to být i bezcílné bloudění, snaha se prostě nějak uživit a přežít do zítra, nebo třeba pokus o nalezení sebe sama. Kdo ví. Ale výsledky jejich činnosti používáme všichni a mají použití i v charitě a u církevních institucí.

Napsal jsem toto rozjímání, protože si myslím, že na mnoha místech v církvi chybí vidět tyto věci. Myslím si, že nám chybí vidět, co je za věcmi, které používáme, a děkovat Bohu a světu kolem nás za to, co nám dává. Slyšel jsem mnoho přednášek o charitě, ale žádnou o kráse vědy a techniky. Viděl jsem řadu sbírek na léky či jinou pomoc pro chudé a trpící, ale stěží kdy jsem slyšel někoho děkovat vědcům za antibiotika a Bohu za to, že svět tak dobře stvořil a že nám dal ta antibiotika objevit a vynalézt. Slyšel jsem mnoho slov o hladu a jaké je to pohoršení, ale žádné díky za to, že se tak úžasně zvýšila produktivita zemědělství, že už nepřichází časté hladomory, že stíháme uživit stále více lidí atd. Slyšel jsem mnoho díků za úklid kostela, ale žádné díky energetikům za to, že se v kostele svítí. Mnohdy jsem měl dojem, jako by kromě charity, sociální práce, církevní práce, rodiny a služeb typu mytí nádobí nebylo vlastně nic. Možná o tom širším světě jen málo mluvíme. Proto jsem se pokusil alespoň o stručný pohled do něj.

Pane Ježíši, prosíme Tě, dej nám, abychom viděli, co vše je za věcmi, které používáme, a abychom za to byli vděční a děkovali Tobě i lidem, skrze které nám ty věci dáváš.