Emil Kapaun, vojenský kaplan a hrdina korejské války s českými kořeny

Kdysi dávno jsem četl příběh vojenského kaplana na válečné lodi, která se potápěla. Kaplan pomáhal raněným námořníkům do bezpečí na druhé lodi. To znamenalo s nimi kousek přeplavat. Než sám utonul, dostal tak do bezpečí 12 námořníků. Nevím, kde jsem ten příběh četl ani zda je pravdivý. Mnohokrát jsem se ho pokoušel znovu najít na internetu a nepodařilo se mi to. Ale při každém takovém pokusu jsem našel jiné a dobře zdokumentované vojenské kaplany, kteří mě oslovili mnoha různými způsoby. Jedním z nich je P. Emil Kapaun, na kterém mě moc oslovilo, že i v extrémní situaci zůstal s těmi, které mu Bůh svěřil.

P. Emil Kapaun

Narodil se 20. dubna 1916 v rodině českých přistěhovalců v osadě Pilsen (Plzeň) v Kansasu, na kněze byl vysvěcen 9. června 1940. Vojenským kaplanem se stal v roce 1944 na vlastní žádost; svému biskupovi napsal:

„Po svém svěcení jsem byl odhodlán ‚nechat se strávit‘ pro Boha. Byl jsem rozhodnut sloužit radostně, bez ohledu na okolnosti, do nichž budu postaven, anebo jak těžký život budu muset vést. A proto jsem se přihlásil jako dobrovolník do armády a chci dnes tisíckrát raději pracovat, zbaven běžného pohodlí a být skutečným ‚Otcem‘ mnohým, než žít na pěkném, pohodlném místě se svědomím, které by mi říkalo, že jsem pro mnohé překážkou.“

Nejprve spolu s dalším kaplanem působil na základně Camp Wheeler v Georgii. Od dubna 1945 do května 1946 působil v Barmě. V červenci 1946 byl propuštěn z aktivní služby, aby se do ní dobrovolně vrátil již v září 1948. Pak působil ve Fort Bliss poblíž El Pasa a v prosinci 1949 odjel do Japonska, odkud se pak 15. července 1950 se svojí jednotkou dostal do Koreje, necelý měsíc poté, co severokorejská vojska vpadla na území Jižní Koreje.

Otec Kapaun slouží mši na kapotě svého džípu, 7. října 1950.

V Koreji působil jako kaplan u 3. praporu 8. jízdného pluku. Během postupu na sever neustále pečoval o raněné, umírající i mrtvé, křtil, zpovídal, sloužil mše. Kvůli nepřátelské palbě neustále přicházel o džípy i vybavení potřebné ke slavení mše svaté. Byl hluboce přesvědčen, že modlitby ostatních jsou to, co mu tolikrát zachránilo život. Během této cesty také získal Bronzovou hvězdu s V za statečnost v boji, když se 2. srpna 1950 vydal s dalším důstojníkem zachránit raněného muže, ke kterému se museli dostat po cestě pokryté těžkou nepřátelskou palbou.

V listopadu 1950 se už válka zdála téměř vyhraná a generálové bohužel nebrali vážně zprávy o hromadění čínských vojáků na severní hranici Severní Koreje. Pak přišla Bitva o Unsan. Kapaunova jednotka byla 2. listopadu 1950 napadena obrovskou přesilou. Za obrovských ztrát bojovali několik dní. Kapaun spolu s lékařem dr. Andersonem opakovaně vbíhali na ostřelované území a odnášeli raněné na stále se zmenšující americké území. Vybudovali provizorní ambulanci, ve které bylo asi 40 raněných. Po celých těch několik dní byl otec Kapaun neuvěřitelně klidný a kupodivu nezraněn. Několikrát měl příležitost utéci, opustit bitevní pole, ale nikdy to neudělal – věděl, že jeho místo je u raněných.

Číňané nakonec stříleli i na jejich provizorní ambulanci. V této beznadějné situaci, kdy vzdát se byla jediná možnost, jak si zachránit život, vyjednal Kapaun se zraněným čínským důstojníkem, že se vzdávají, a požádal Číňany o lidské zacházení. Ostřelování ambulance přestalo a asi 40 životů bylo zachráněno. Kapaun zachránil i nedaleko ležícího amerického vojáka, na kterého zrovna mířil čínský voják zbraní. Prostě k němu došel, vzal si ho na ramena a odnesl. Číňan byl tak zmatený z nastalé situace, že ani nevystřelil.

Následoval několikadenní pochod, dlouhý přes šedesát mil, krutý a vyčerpávající, při kterém Kapaun nosil raněné a šel v tom příkladem pro ty muže, kteří nést raněné odmítali. Sám cestou zraněn, kulhal. Dostali se tak do zajateckého tábora ve vesničce Sombakol u Pjoktongu. Teploty byly hluboko pod nulou, v táboře panoval hlad a zoufalství. K jídlu dostávali jen nevařené jáhly, které škrábaly střeva. Mnozí muži je odmítali jíst, čímž ale sami sebe odsuzovali k smrti hlady. Kapaun denně navštívil až dvě stě vojáků, obvazoval jim rány, modlil se s nimi a dokud měl tabák do dýmky, dělil se o něj. Posiloval morálku, povzbuzoval je, aby se drželi naděje a měli víru v Boha. Stál v čele výprav do okolí, při kterých kradli jídlo a dřevo strážím i na okolních polích. Jeden z party se dal do hádky se strážemi, zatímco Kapaun a ostatní kradli za jejich zády. Byl to jejich nejlepší zloděj jídla.

V lednu 1951 byli hnáni zpět do Pjoktongu. To už byl Kapaun v táboře vysoce uznávaným mužem, který dokázal přimět vojáky, aby si vzájemně pomáhali. Zato čínské stráže se ho začínaly bát. Jeho odolnost se zdála být bez hranic a mnozí spoluvězni se na něj obraceli s prosbou o radu a vedení. Číňanům obzvlášť vadilo, že nerespektoval jejich zákaz náboženství, a často se po večerech se zajatci modlil.

V Pjoktongu zažili hroznou zimu, kdy teploty klesaly k -20 až -45 stupňů Celsia a zemřít bylo snazší než zůstat žít. V táboře řádil hlad, náchylnost k nemocem, svrab, kurděje, pelagra, úplavice, zápal plic, a v okolí Pjoktongu tehdy zemřely zhruba 1300 mužů. V této situaci Kapaun z vyžebraného plechu vyráběl kastroly na vaření vody, každé ráno přitáhl dříví, zapálil oheň, rozpustil sníh a udělal z něj převařenou vodu, přestože za udržování ohně mohl být vržen do trestné jámy. Tu vodu pak nejen pili, ale omývali s ní i těla a prali prádlo. Jindy zase chytrým trikem utěsnil vaky na vodu. Bohužel mu při štípání dřeva se zranil, tříska vlétla do oka a dostal infekci, v jejímž důsledku na jedno oko neviděl.

V dubnu začalo masivní propagandistické působení. Stráže se snažily vojáky rozdělit jedny od druhých, postavit je proti sobě a přimět ke zradě. V této situaci P. Kapaun udržoval morálku, podporoval vojáky a bránil je proti propagandě ne slovním napadáním stráží, ale silou své víry. Strážní se ho báli, protože dokázal chytře odpovídat, citovat z Bible, mnohdy se i ptal anglicky mluvících strážných, kteří se naučili anglicky v misijních školách, zda jejich učitelé byli skutečně takoví podvodníci, jak propaganda tvrdila. Zaujal lidi různých náboženství, neboť mezi zajatci byli i Židé a muslimové. Hlídači se ho báli, dokázal chytře odpovídat, citovat z Bible … Zaujal lidi různých náboženství.

Na Hod Boží velikonoční 25. března 1951 slavil s mnoha důstojníky bohoslužbu. Jen Bůh ví, jak se mu podařilo přemluvit ateistické dozorce, aby mu to dovolili. Nebyla to mše, ale bohoslužba, ve které začal od Kristovy křížové cesty, ve které mnozí poznali svá současná strádání a viděli, že stejně trpěl i Kristus. Přestože se někdy dokázal pěkně nahněvat, kázal o odpuštění a jako při jiných příležitostech, i zde měl na mysli také odpuštění věznitelům. Na závěr zpívali Otče náš tak nahlas, aby to slyšeli všichni vojáci v táboře.

Tato bohoslužba se stala obrovským projevem vzdoru, po kterém následovaly další a další, kdy např. vojáci začali společně číst z Bible, kterou se jim podařilo dosud schovávat. Nepřekvapí, že jejich nejoblíbenějším textem byl Žalm 23, Hospodin je můj pastýř.

Krátce poté ovšem několikrát vážně onemocněl. Snad zázrakem se pokaždé skoro uzdravil. Nejprve onemocněl flebitidou, zánětem žil, způsobeným krevním sraženinou. Když se jeho stav po dlouhém, vynucením klidu na lůžku začal zlepšovat, onemocněl úplavicí. Ostatní vězni předstírali epidemii úplavice, aby od stráží získali léky, které by mu mohli podávat. Zotavil se, ale pak dostal zápal plic. Také tentokrát se pomalu uzdravoval, ale Číňané ho už měli plné zuby. Odvlekli ho do Domu smrti, kam dávali na smrt nemocné vězně zemřít. Američané se s nimi sice prali, ale strádáním a nemocemi zubožený Kapaun se nakonec rozhodl jít sám. Svým vojákům nejprve vyprávěl příběh z Druhé knihy Makabejské o matce, jejíchž sedm synů raději volilo smrt, než aby popřelo svoji víru. Nadporučíka Ralpha Nardellu pověřil, aby pečoval o muže a držel se všech zásad své víry, a slíbil, že v nebi se bude přimlouvat za jejich návrat. Pak prosil o odpuštění. Prosil o odpuštění i čínské důstojníky, za které se sám modlil k Otci: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Zemřel 23. května 1951 po dvou dnech bez jídla a vody. Po několika dnech šoku a smutku se v táboře začaly dít zázraky, jako například uzdravení, které už nikdo nečekal. Pak si muži začali vyprávět příběhy ze života kaplana, který jim nikdy nevnucoval náboženství, ale učil je stát za vlastní pravdou, pomáhat si a odpouštět. Muže, který je v nejhorších chvílích povzbuzoval, aby nepřestávali jíst a zůstali naživu kvůli svým rodinám, který je přiměl, aby přijali život i ve chvíli, kdy vyhlídky vypadaly beznadějně. Muže, o kterém jeden z nich říkával, že zachránil stovky životů, ale ne tím, že by „levitoval půl metru nad zemí.“ Dělal praktické věci, které vypadají jako malé, ale pro vyhladovělé a nemocné zajatce měly obrovský význam. A především, který se stal podobným Kristu tím, že i v této extrémní situaci dobrovolně zůstal s těmi, které mu Bůh svěřil.


Článek čerpá z knihy Nejsilnější zbraň a anglické Wikipedie.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.