Jak televizní technika proměnila můj život

Programoval jsem kdysi speciální software pro ovládání velkoplošných obrazovek a nutně potřeboval pochopit jakousi specialitu ohledně přenosu obrazu. Termín hořel, na internetu jsem žádné pořádné vysvětlení nenašel, a tak jsem si vzpomněl na jednu knížku, která sice vypadala trochu příliš obsáhlá a drahá na tak malý problém, ale co je 600,- Kč, když nutně potřebujete dodělat zakázku. Ta knížka se jmenovala Televizní technika – přenosové barevné soustavy. 720 stran textu, obrázků, rovnic, schémat, diagramů. Zdánlivě nic duchovního. Přesto zcela proměnila můj život.

Byl pátek večer a já měl na víkend jet vlakem někam daleko. Cestou na nádraží jsem si koupil tu knížku, uvelebil se v kupé a pečlivě nastudoval ty asi dvě stránky, které jsem opravdu potřeboval. Pak jsem začal listovat stránkami kolem. Nakonec jsem začal číst pěkně postupně a od začátku a nepřestával žasnout, co všechno se dá objevit a vymyslet ohledně fyziologie oka, fungování lidského zraku a záznamu a reprodukce obrazu. Po nějakých sto stránkách mi došlo, že tohle bych určitě sám nevymyslel. Myslím si, že jsem docela chytrý člověk, ale televizi bych sám nevymyslel. Ani náhodou.

Zmáčknutí čudlíku na bedně, která prostě hraje a co je na tom divného, se změnilo v setkání se zázrakem, s fascinujícím příběhem bádání a vymýšlení, s úsilím velikého množství lidí, bez kterých bychom vůbec neznali principy, jak to udělat, nedohodli bychom se na normách pro vysílání, neměli součástky atd. A to nemluvím o obrovském množství dalších lidí, kteří to celé udržují v provozu, píší scénáře, natáčí filmy, hlásají zprávy, uklízí studia a nevím co ještě. Nezůstalo jen u úžasu nad televizí. Najednou jsem viděl, jak úžasné jsou mnohé další věci, kterých jsem si dříve nevšímal. Také můj článek Voják a vrtulník vychází tak trochu z této zkušenosti.

Jan Pavel II. píše v encyklice Laborem exercens (článek 13): „Člověk, pracující na jakémkoli pracovišti, ať poměrně primitivním nebo úplně moderním, si může snadno uvědomit, že svou prací proniká do jakési dvojí pokladnice: do pokladnice toho, co je dáno všem lidem v přírodních zdrojích, a do pokladnice toho, co jiní před ním už vypracovali s využitím těchto zdrojů, především rozvíjením techniky, to je vytvářením stále dokonalejších pracovních nástrojů. Pracující člověk současně ‚navazuje na práci druhých‘.“

Papež tu mluví o pokladnicích. Ne o krabicích od bot a banánů, do jakých dáváme nepříliš cenné věci, které by se snad mohly hodit, a pak je šoupneme do sklepa. Pokladnice. Nádherné truhly plné krásných a cenných věcí. Svojí prací pronikáme hned do dvou pokladnic plných nádherných věcí. Přesně to jsem zažil, když jsem pracoval na řízení velkoplošných obrazovek. Pronikal jsem do pokladnice přírodních zdrojů, do kterých bychom mohli zařadit i třeba zákony šíření světla nebo fyziologii lidského oka, a do pokladnice toho, co již vypracovali jiní – objevení a využití těchto zákonů, vytvoření norem, sepsání toho všeho v použitelné formě a mnoho dalšího.

Pracoval jsem, a když jsem potřeboval nastudovat jakýsi detail, nevědomky jsem otevřel pokladnici. Jak napsal americký fyzik Richard Feynman, „cokoliv může být zajímavé, když se tím zabýváte dostatečně do hloubky“ (Radost z poznání).

Pro ilustraci náhodná stránka ze zmiňované knihy.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.