„Bolku, kde máš Lolka?“ Tak se mě ptali vrstevníci celé dětství. V televizi šel populární polský večerníček o Bolkovi a Lolkovi a já jsem byl jediný Bolek široko daleko. Lolek se v okolí nevyskytoval vůbec žádný. Ani v dospělosti jsem se těmto otázkám nevyhnul. Bolek a Lolek byla v mojí generaci zkrátka populární dvojka.

Dokud Jan Pavel II. žil, byla to jen taková legrace. Když se zase někdo zeptal, kde mám Lolka, odpovídal jsem, že ve Vatikánu, dělá tam papeže. Zajímavější to začalo být po jeho smrti. V dubnu 2005, kdy Jan Pavel II. zemřel, jsem už dlouho procházel velikou krizí vztahů i duchovního života. Proto jsem se, zpočátku spíš z legrace, začal modlit: „Lolku, přimlouvej se za mě u Boha.“ A začaly se dít věci. Během roku, který následoval, jsem našel sílu odejít z různých problematických společenství a jakýmsi Božím darem našel nová, kde mi bylo daleko lépe, kde jsem si s lidmi rozuměl a mohl se rozvíjet. Prosil jsem i o ženu, a našel. Byly to opravdu zásadní obraty v mém životě, ze kterých vlastně doteď žiji.

Myslím si, že s Janem Pavlem II. mám i některá společná témata, zejména vztah víry a lidské práce, o kterém občas i přednáším ve farnostech. Právě Jan Pavel II. napsal encykliku Laborem Exercens, která mi v tomto směru připadá zcela zásadní a přitom málo doceněná. Velmi významné je pro mě i téma vztahu víry a rozumu, kterému Jan Pavel II. věnoval encykliku Fides et ratio.

A tak, byť jsme se nikdy nepotkali, vnímám Lolka – Jana Pavla II. – jako svého průvodce a přímluvce v nebi. Když byl 27. dubna 2014 svatořečen, nakreslil jsem k té příležitosti obrázek volně inspirovaný votivním obrazem Jana Očka z Vlašimi. Nezastírám, že mé malířské kvality daleko zaostávají za gotickými mistry, ale smysl je jasný – stojící svatý Lolek doporučuje Bolka Kristu, kteréžto scéně přihlíží Panna Maria a sv. Josef, kteří jsou mi také velice blízcí. Věřím a cítím, že ten obraz se stále nějak naplňuje.