Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Evangelium rozlišuje celníky a hříšníky. Snad nám chce říci, že někteří lidé jsou považováni za hříšné kvůli své práci, i když jejich skutečný hřích je jinde? Co třeba politici a hříšníci? Nebo taxikáři a hříšníci?

Dlouho jsem rozjímal o pouhých třech slovech Písma. Ta slova zněla „celníci a hříšníci“ (srov. Mt 9, 11; Mk 2, 16; Lk 5, 30; Lk 15, 1). Tak kupříkladu Lukáš 15, 1-2 říká, že do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli, a že farizeové a zákoníci proto reptali.

Bognerův překlad Bible vysvětluje, že celníci byli považováni za lupiče a veřejné hříšníky, neboť často vybírali více, než měli. Proto mě zaujalo, že evangelium tu rozlišuje celníky a hříšníky. Jistě to lze chápat jen jako dva výrazy pro totéž, podle mě to však ukazuje, že existují lidé a skupiny lidí, kteří jsou okolím považováni za hříšné na základě něčeho jiného, než je jejich skutečný hřích.

Nejjasnějším příkladem je odsouzení na základě příslušnosti k nějaké skupině obyvatel. Rád bych se zastavil u méně popularizovaných příkladů. Takovým dnešním příkladem mohou být podnikatelé, politici nebo taxikáři. Každý zloděj je hříšník, ale zdaleka ne každý podnikatel krade. Tito lidé tak mohou být okolím vnímáni jako hříšní pro něco, co vůbec není jejich hříchem, ba co naopak může být službou druhým. Vždyť co je špatného na tom vozit lidi?

Všimněme si znovu biblických celníků. Když přišli k Janu Křtiteli, ptali se ho, co mají dělat. Neřekl jim, aby zanechali svojí „špatné“ a „hříšné“ práce, ale aby nevybírali více, než mají nařízeno, tedy aby ji dělali poctivě (srov. Lk 3, 12-13). Vybírání daní není špatné samo o sobě; špatné je okrádání, které s ním bývalo spojeno. Podobně není nic špatného věnovat se podnikání, taxikaření či politice. Špatné je, pokud to vede k okrádání, neplacení daní nebo korupci, ne ta činnost sama.

Odsouzení za něco, co není hříchem, nebo nepřijetí takové činnosti věřícími, může být velikou překážkou v přijetí evangelia. Neméně podstatné je všímat si skutečné motivace lidí a skutečných příčin problémů. Je snadné mluvit o sobectví, nelásce, neochotě či konzumismu apod. jako příčinách chování, které se nám nelíbí. Ale je to chování skutečně špatné? A pokud je, opravdu je způsobeno sobectvím? Není příčinou toho, že se někdo chová zdánlivě nelaskavě, třeba prostě to, že neví, jak jinak problém vyřešit či že je v dané situaci nervózní?

Nejlepší odpověď ovšem dává Ježíš, který podle Lukáše reaguje na reptání farizeů tím, že vypráví podobenství o ztracené ovci, pak o ztraceném penízi a nakonec o milosrdném otci, který hledá ztraceného syna.