---

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Na nebe umístil Slunce a Měsíc. Slunce hřálo a svítilo ve dne, Měsíc lidem osvětloval noc. Na nebe pak umístil ještě hvězdy, které byly užitečné k navigaci na mořích. Pak stvořil pšenici a brambory, které dal lidem k jídlu a dobré stravě. Dalšího dne stvořil psa, krávu, koně a morče. Pes byl velmi univerzální. Všude, kam člověk šel, šel s ním. Byl mu věrným společníkem, hlídal stáda, pomáhal s prací, vodil slepé lidi. Kůň byl užitečný tím, že lidi vozil a tahal povozy. Kráva dávala spoustu mléka a masa. Morče bylo skvělou hračkou pro děti. Pak se Bůh podíval na stvoření a viděl, že je dobré. Což člověku sedícímu opodál přišlo zcela evidentní a nijak ho to nepřekvapilo.

Jenomže Bůh toho stvořil mnohem víc. Uprostřed hluboké osobní krize, způsobené do značné míry právě takhle zjednodušeným pohledem na stvoření, jsem o tom stvoření začal přemýšlet.

Bůh stvořil spoustu zbytečností

Bůh jistě stvořil nebe a na něm Slunce, Měsíc a hvězdy pro navigaci. Jenže k té navigaci by nám stačilo padesát osm hvězd – tzv. navigační hvězdy a Polárka. Pouhým okem je jich ale vidět asi 3000 na každé polokouli. A to zdaleka nejsou všechny. Jen v naší Galaxii máme asi 300 miliard hvězd. A ve vesmíru jsou spousty dalších galaxií. Okolo Slunce obíhají planety. Každá je jiná. Řada z nich má měsíce – a to i desítky měsíců najednou. Máme tu asteroidy, komety a sluneční vítr. A i jiné hvězdy mají své vlastní planety. Ve vesmíru je spousta různých „divných“ objektů, ať už jde o mlhoviny, neutronové hvězdy nebo černé díry. Miliardy miliard objektů, které nám zdánlivě nejsou k ničemu. Nepředstavitelné množství hmoty a energie ležící „jen tak nazmar.“ Bůh mohl stvořit vesmír bez nich. A přece Bůh viděl, že jsou dobré. K čemu?

Nabízí se odpověď, že přeci pro tu krásu. Jenže to není tak jednoduché. Pouhým okem je vidět 3000 hvězd na každé polokouli a Mléčná dráha, což je v podstatě slité světlo spousty hvězd naší Galaxie. Dále Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Sem tam „padající hvězda“ nebo kometa. Ale co ten zbytek? Uran byl poprvé pozorován v roce 1690 a zaměněn za hvězdu. Formálně byl objeven teprve roku 1781. Pluto bylo objeveno roku 1930. Krásné obrázky mlhovin a cizích galaxií si počkaly na vynález dalekohledu (1570) a filmu (devatenácté století). Neméně nádherné obrázky získané v některých neviditelných částech spektra si počkaly až na radioteleskopy a umělé družice Země – od padesátých let dvacátého století dále. Mapování povrchu cizích těles si počkalo na radary a kosmické sondy. Stejně tak snímky planet a jejich měsíců zblízka nebo snímky z povrchu Marsu. K čemu to bylo předtím, zahaleno závojem ohromných vzdáleností a tedy malých úhlových rozměrů, necitlivostí oka na příslušné vlnové délky, chvěním atmosféry a její nepropustností pro UV a RTG záření? Je úžasné, že tu krásu nám přináší exaktní věda.

Člověk, který studoval fyziku, řekne, že pečlivá pozorování pohybů planet dovolila panu Keplerovi odvodit zákony těchto pohybů. Ty pak pomohly panu Newtonovi v odvození a potvrzení jeho známých zákonů pohybu a gravitace. A Newtonovy zákony se staly jedním z pilířů technické revoluce. Podobně nám pozorování vesmírných objektů pomohla potvrdit např. teorii relativity, která má rovněž řadu důležitých aplikací, třeba v navigačních systémech. Takže i zdánlivě zbytečné objekty nám daly velmi praktické výsledky.

Ale nemusíme chodit tak daleko. Pes je skutečně skvělý přítel člověka. Ale co koala? Panda, lenochod, veverka, tuleň a další? Jistě můžeme tuleně zabít a stáhnout z ceněné kůže, ale k čemu je nám živý? Pokud víte, k čemu je člověku dobrý živý tuleň, myslím, že snadno najdete nějaké jiné zvíře, u nějž to vědět nebudete. A přece Bůh viděl, že je to zvíře dobré. A přece jednomu každému zvířátku dává život a ještě nám je předkládá jako vzor, že nesejí a nežnou, a přesto se o ně nebeský Otec stará.

A tak jsem najednou zjistil, že Bůh tvoří spoustu zdánlivě zbytečných věcí. Pokud se začnu ptát, k čemu jsou, zjistím, že pokud vůbec k něčemu jsou, tak jsou buď „jenom“ pro krásu nebo pro nějaký velmi tajemný účel, kterému teď nerozumím a na který třeba někdo přijde za tisíc let – podobně jako trvalo tisíce let, než jsme z pozorování planet odvodili Newtonovy zákony, jejichž praktické využití je prostě ohromující. A najednou jsem si uvědomil, že i já klidně mohu být neužitečný. Tváří v tvář spoustě lidí, kteří chtějí, abych uměl to či ono a byl takový či onaký, se dívám na spoustu „zbytečného“ stvoření a říkám si, že i já klidně můžu být jen takové „zbytečné“ stvoření – a přece stvoření dobré. A zároveň se dívám na lidi, které já vnímám jako zbytečné, a vnímám, že i je Bůh povolal k životu a daroval jim důstojnost a viděl, že je to dobré.

Různá místa pro různé tvory

Bůh dal různým zvířátkům různá místa k žití a různé úkoly. Velryby nežijí na Sahaře a velbloudi nežijí v Grónsku. Tuleni nevodí karavany, medvědi nelétají a chobotnice nelezou po stromech. A přesto je každé z těch zvířátek dobré. Dokonce ani pes není tak univerzální, jak by se mohlo zdát. Zkuste si do saní polární výpravy zapřáhnout jezevčíky nebo pekinéze. A tak jsem najednou přišel k myšlence, že ani já nemusím umět všechno. Tváří v tvář spoustě lidí, kteří chtěli, abych byl to či ono, jsem zjistil, že Bůh každému zvířátku daroval nějakou roli, která je přesně pro něj, a že skutečně nechce, aby tuleň vodil karavany a medvěd létal. Vydal jsem se na cestu hledání, jaképak asi zvířátko stvořil ve mně, co je mými dary a Božím plánem pro můj život.

A všimnul jsem si ještě jedné věci. Bůh stvořil nejen rybu, která je doma ve vodě, a kočku, která se vodě vyhýbá. Bůh stvořil také žábu nebo tuleně, kteří potřebují vodu i souš. A tak jsem si uvědomil, že ideál může být někde uprostřed. Že odpověď na spoustu mých otázek a potíží je v míře a rovnováze různých pohledů. Že lidé kolem mě viděli jenom vodu a já viděl jenom souš. A přitom na mém těle rostou ploutve. A tak se mi dostává rad o tom, že je nutné žít ve vodě a já pláču, že to nejde a potřebuji souš. A odpověď je přitom tak jednoduchá – zvířátko je tuleň a potřebuje obojí. Jen jde o to najít tu správnou míru.

Různá zvířátka jedí různé věci. Představme si, že zvířátka uspořádají hostinu. Každé zvířátko v nejlepší snaze přinese své nejlepší krmení. A tak ovečka přijde se spoustou krásné trávy, kočka nebo pes se spoustou krásného masa, velryba se spoustou planktonu a sup speciálně pro tuto událost posbírá ty nejlepší mršiny v okolí. A pak začnou hodovat a dělit se o své jídlo. Je téměř jisté, že ráno všechna zvířátka budou mít ukrutné bolení břicha. A tak jsem přišel k myšlence, že i různým lidem Bůh dal, aby ho poznávali v různých věcech a živili se jinou stravou. A poznal jsem, že co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro druhého – a naopak. A ještě více – ono také nemusí být špatné pro mě, co je špatné pro druhého. Což pro mě v tu chvíli bylo ještě důležitější. A stejně tak nemusí být špatné pro druhého, co je špatné pro mě.

V přírodě přichází zima, sucho a podobné věci. A různá stvoření reagují různě. Některá zvířátka zůstanou na místě, naroste jim zimní srst a hledají potravu pod sněhem nebo okusují kůru stromů. Jenže jiná zvířátka to dělají jinak. Medvědi zimu prospí. Tažní ptáci létají tisíce kilometrů za teplem. A tak jsem si uprostřed zimy opuštěnosti a nepochopení začal klást otázku, zda nemám prostě jít dál a jinam. Jistěže přizpůsobit se zimě je dobrá věc – ale jen pro některá zvířátka. Jiným Bůh daroval, aby odlétla tisíce kilometrů daleko nebo zimu prospala.

Svět různorodý a standardizovaný zároveň

Přemýšlel jsem o tom, že Bůh stvořil svět úžasně rozmanitý – a přitom velmi standardizovaný. Máme čtyři základní interakce, které se navíc za podmínek z pozemského hlediska dost extrémních sbližují. Máme několik málo elementárních částic. A z toho je postaven celý svět. To, že můžu jíst dneska brambory, zítra rybu, pozítří vejce a popozítří jahody, je dané právě tím, že to všechno je poskládáno ze stejných kamenů. Všude jsou stejné atomy vázané stejnými interakcemi, všude jsou tytéž esenciální aminokyseliny a na všechno mi pak stačí poměrně malá sada trávicích enzymů. A tak jsem pochopil, že skutečně dobrý standard může vést k mnohem větší rozmanitosti než snaha vymyslet co nejrozmanitější nápady.

O stavění cest a bytí sám sebou

Řada lidí říkala, jak tu mám být co nejvíc pro druhé, ke každému postavit most a ke každému si najít cestičku a sklonit se k němu atd. Přišlo mi to, že mám jakoby stavět železnici z Prahy do Ostravy. A tak naplánuji docela rozumnou trasu Praha-Pardubice-Česká Třebová-Olomouc-Ostrava. Ovšem sotva položím první kilometr kolejí, tak přijdou z Jílového u Prahy, že nutně potřebují železnici u nich. Pak přijdou s tímtéž a v tomto pořadí z Říčan, Roztok, Slaného, Roudnice nad Labem, Nymburka, Příbrami, Sedlčan, Tábora, Jihlavy, Mladé Boleslavi, Liberce, Náchoda, Hradce Králové, Třebíče, Českých Budějovic, Plzně, Berouna, Domažlic, Karlových Varů, Břeclavi, Znojma, Čáslavi, Kolína, Ústí nad Labem, Bruntálu atd. A protože je dobré obsloužit co nejvíce lidí a pokud možno hned, tak tu trať stavím přesně v tomhle pořadí. A protože chci těch lidí obsloužit co nejvíc, tak cestou vymetu i všechny malé vesničky, protože by nebylo spravedlivé, aby vesnička u Pardubic neměla vlak a Pardubice ano. A až se dostanu do Ostravy, bude trať měřit 6978 km. Bude mít takové směrové a sklonové poměry, že na většině úseků bude maximální rychlost 80 km/h. A protože tu chci být fakt pro všechny, tak vlak bude stavět všude a pojede tu trať dvanáct dní.

Přemýšlel jsem o tom, jak skutečně stavíme železniční síť. Máme nějaké páteřní trasy a z nich a mezi nimi různé odbočky a spojky. A tak cesta z Karviné do Lipna může být velmi rychlá, protože páteřní síť je postavená pro rychlou kapacitní přepravu a vede z ní dost odboček, aby obsloužila hodně lidí. Cesta z Prahy do Ostravy po koridoru měří 358 km a trvá 3,5 hodiny, po dokončení stavby koridoru by měla trvat tři hodiny a lze si představit, že další modernizací tratí by se dala ještě zkrátit. Dokonce i stařičká parní lokálková lokomotiva řady 310, řečená Kafemlejnek, s maximální rychlostí 40 km/h, by to po koridoru zvládla nejdéle za nějakých 10 – 12 hodin. Troufnu si tvrdit, že i koněspřežka by do Ostravy dojela nejdéle za den.

A tak jsem přišel k názoru, co že to znamená být já a co znamená stavění mostů k druhým. Být já znamená mít tu páteřní síť a spojení s pár lidmi, kteří by odpovídali velkým a důležitým městům na trati. A stavět mosty znamená ty lokálky a vláčky, co staví všude. Někdy je to jednoduché – dotyčný leží na již postavené trati a jde jen o to najít čas a zastavit. Jindy to chce postavit odbočku. Ale je pro mě důležité mít páteřní síť a teprve z ní stavět odbočky, protože přístup, že trať musí procházet každou vesnicí, vede k nezvladatelnosti. Ale třeba to platí jen někdy, jen pro někoho nebo jen u železniční sítě. Podívám-li se např. na topologii některých neuronových sítí, tak vypadá úplně jinak. A přesto (nebo možná právě proto) fungují.

Přemýšlel jsem o tom, co znamená být já, i z jiného pohledu. Chceme-li definovat, co je to veverka, bereme do úvahy i to, v jakém prostředí veverka žije. Bereme do úvahy lesy, které obývá, potravu, kterou se živí, ptáme se, jaká společenství veverky vytvářejí i jaké jsou vazby veverek k ostatním zvířátkům. Nemůžu se podobně dívat i na otázku bytí sám sebou? Chápat bytí sám sebou takto by mělo jednu velikou výhodu – velice snadno by se přeneslo přes námitky, že člověk není na světě sám a být sám sebou je sobectví. A přišlo by mi to i logicky úplnější.

Pastýř koček a galaxií

Přemýšlel jsem o ovečkách a podobenství o ztracené ovci. Vždycky mě na něm fascinovalo, že dobrý pastýř nechá devadesát devět ovcí v pustině a jde hledat tu ztracenou. Vrátí se třeba za hodinu – a ony tam ještě jsou. Představte si, že by nechal v pustině devadesát devět koček. Přišel by za pět minut a mohl by mluvit o štěstí, kdyby jich tam zůstalo alespoň pět. Ovečka je zřejmě jiné zvíře než kočka nebo opice nebo velryba. A nepotřebuje tedy kočka jiného pastýře než ovečka? Příliš často se cítím, že v tomto světě je místo jen pro ovečky a že být jiné zvířátko je špatně. Ale co když nejsem ovečka? Co když jsem opice a potřebuji prostor k tomu, abych na věci přišel sám, mohl se o spoustu věcí zajímat, dělat si vlastní názor a teprve ten pak někde konzultovat, zkoumat a bádat a hrát si? Co když nejsem ta ovečka, které je nejlépe ve stádě? A jak může pastýř ovcí, který neumí plavat, pást velryby?

Napadla mě odpověď, že Bůh přeci je pastýřem všech svých tvorů. Bůh jistě je pastýřem oveček – ale je také pastýřem koček a orangutanů, kosatek a delfínů, orlů a albatrosů, medvědů, lenochodů, myší, veverek a ježků. Bůh sám pase i vzdálené galaxie a exotické mikročástice, které jsou popsané jen hustotou pravděpodobnosti výskytu a pokud víme přesně, kde jsou, nevíme nic o jejich rychlosti a směru pohybu a naopak. A přece je všechny Bůh stvořil a miluje je. Kozlové na jiném místě evangelia by pak neznamenali ty, kdo nejsou ovce, ale ty, kdo neposlechli svého pastýře. Znamenali by kočku, která neposlouchá pastýře koček, lenochoda, který neposlouchá pastýře lenochodů atd.

Podobenství hovoří o Kristu. A Kristus coby Bůh je pastýřem všech. On ví, čím se liší ovečka a kočka a tak dovede pást i ovečku i kočku a přitom obě nechat, aby byly tím, čím jsou. A tak skutečně je jeden pastýř pro celé stvoření. Jde mi spíše o pastýře – lidi, z nichž někdy mám dojem, že znají jen ovce a gorilu nebo delfína nikdy neviděli. A tak se je snaží pást jako ovci – a ono to nejde. Opačně se může stát, že velryba se snaží najít pastýře v někom, kdo je skvělý pastýř ovcí nebo opic, ale s velrybou si prostě nerozumí. A ono nejde ani to.

Přemýšlel jsem o spoustě tlaků, abych byl jako ovečka. A přišel jsem na to, že není problém se jako ovečka chovat. Uskromnit svou zvědavost a nezávislost a zapadnout do stáda se zdá velmi jednoduché. Ale bude opice, která se chová jako ovce, přinášet také ten užitek jako ovce? Bude jít růst vlna? Bude dávat ovčí maso? Asi těžko. A tak možná opice skončí s tím, že se usilovně snaží patřit do stáda a je jí vyčítáno, že nepřináší užitek. A celý problém je prostě jen v tom, že má skutečně být opice a ne ovce.

Rozmanitost stvoření odkazuje na Boží nekonečnost

Všimnul jsem si, že jednou z hlavních vlastností stvoření je jeho rozmanitost. A přemýšlel jsem o tom, co nám to říká o Bohu a o člověku. Přemýšlel jsem o tom, zda můžeme vzít množinu s nekonečně mnoha prvky a celou ji pokrýt konečným počtem množin s konečným počtem prvků. Zjistil jsem, že to nejde. Myslím, že podobně je to s Bohem a stvořením. Bůh je nekonečný a stvoření je jeho dílem a obrazem. A tak obrazem nekonečného Boha nemůže být konečné množství konečných tvorů. Obrazem Boží nekonečnosti může být zase jen nekonečnost – nekonečná rozmanitost jeho díla. V rozmanitosti stvoření jako celku a originalitě každého tvora jako jedince vidím obraz Boží nekonečnosti.

Přemýšlel jsem o tom, že i v této obrovské rozmanitosti je řada podobností. Kočky jsou jistě velmi rozmanité, ale rozhodně jsou si navzájem dost podobné – rozhodně více, než se kterákoliv z nich podobá třeba růži. A přemýšlel jsem také o zdánlivě úplně jiné věci, o náhodných posloupnostech. Jedna z možných definic náhodné posloupnosti je, že je to posloupnost např. čísel, získaných jako výsledky vzájemně nezávislých experimentů dávajících náhodné výsledky. Např. vezmu dokonale vyváženou hrací kostku, kde skutečně každé z čísel 1 až 6 má přesně stejnou pravděpodobnost, že padne. A pak jí stokrát hodím a budu zapisovat výsledky. Mezi miliardami posloupností, které takto mohu dostat, se skrývají nejen takové na první pohled náhodné posloupnosti jako 6, 3, 2, 4, 1, 6, 5, 5, 3, 1, 3, 4, 1, 2, 6 atd., ale také sto šestek nebo dokonce takové perly jako jedna jednička, dvě dvojky, tři trojky, čtyři čtyrky, pět pětek, šest šestek, sedm jedniček a šestek, osm šestek a dvojek atd. I takové posloupnosti mohou vyjít z dokonale náhodného experimentu. Rozdíl je jen v tom, že těch náhodně vypadajících je výrazně víc než perel, a tak takové výsledky dostaneme častěji. Kdybych se rozhodl, že v rámci zvýšení náhodnosti zakážu, aby po pětce padla šestka, tak vytvořím pravidlo, jímž se výsledky musí řídit a náhodnost výsledků tím naopak snížím. A podobně to myslím může být s rozmanitostí a podobností. Podobnost nebo dokonce stejnost může být speciálním případem rozmanitosti, stejně jako je sto šestek speciálním případem náhody. Kdybych chtěl za každou cenu zvýšit rozmanitost tím, že zakážu podobnost, rozmanitost by se naopak snížila.

Boží obraz, ale ne Bůh

Přemýšlel jsem, co znamená, že člověk není zvířátko, ale Boží obraz. Napadlo mě, že to může znamenat, že i v člověku mají být obsažena všechna zvířátka a kytičky a další Boží díla současně, stejně jako jsou obsažena v Boží fantazii. Že má umět rozlišovat a někdy být více jako kočka, jindy více jako ovečka, jindy jako orangutan nebo růže nebo hvězda nebo meteor nebo mikročástice nebo cokoliv dalšího, co Bůh stvořil. Přišlo mi, že jsem se tímhle dostal zpátky na začátek, k otázce být vším. Uvědomil jsem si, že já nejsem Bůh. A tak nemůžu být všemi zvířátky najednou. Ale že zároveň je důležité vidět tu úžasnou rozmanitost a zároveň dobrotu Božího stvoření a vidět v ní možnost, kde hledat, z čeho se radovat a kam (v rámci možností, které mi Bůh dal) růst.

---

Cílem celého tohoto textu nebylo vás přesvědčit, že pes a ovce jsou špatní a jediné správné zvíře je kočka. Cílem tohoto textu bylo zamyslet se nad tím, co nám říká nesmírná rozmanitost Božího stvoření o člověku. Nejsou i lidé různí? Nemá každý nějaký jiný úkol, jiné místo? Může být různým lidem dobře na různých místech? Mohou jim prospívat různé věci? Když mi není dobře tam, kde jsem, mám se snažit přizpůsobit nebo jít jinam? Můžu věřit v Krista, i když nejsem ovce? Neviděl Bůh, že dobré jsou i věci, které my považujeme za zbytečné? Nemůžou „zbytečné“ věci být úžasně užitečné o kousek dál?

Cílem tohoto textu nebylo dát odpověď ani podat vyčerpávající seznam možností. Cílem bylo inspirovat ve vás otázky a nápady. Cílem bylo přimět vás k zamyšlení a vlastnímu hledání, k otázkám o stvoření. Klidně můžete přijít na něco úplně jiného než já. Myslím, že osobní odpověď je pro každého jiná. Hledejte sami, jaká odpověď je pro vás. Myslím, že se tomu říká poslání.