Přeběhla mi přes cestu černá kočka. Nikdy jsem se černých koček moc nebál, vždyť je to pověra. Navíc to bylo pár let po křtu v dospělosti, proto jsem tím spíše věděl, že je to pověra. Ale přeci jen ve mně začal hlodat červíček pochybnosti. Copak Bůh nemůže použít černou kočku k tomu, aby mi něco řekl, dal nějaké znamení? Při mé povaze jsem snadno přišel na řadu neštěstí, kterým by černá kočka přes cestu mohla předcházet. Hospodin Bůh se však ukázal jako milosrdný Otec, který odpovídá na otázky svých dětí.

Hospodin Bůh nastrojil černé kočky, které se usídlily ve sklepě sousedního paneláku. A když se tam usídlily, také tam vyvedly mladé. Nějakou dobu mi pak několikrát týdně chodila přes cestu celá kočičí rodinka, černá kočka s černým kocourem a černými koťaty. Když to trvalo dost dlouho a žádná katastrofa se nestala, došlo mi i v hloubi srdce, že to s černou kočkou přes cestu opravdu bude jenom pověra.

Hospodin Bůh však neskončil. O pár let později jsem pochopil, že mi skutečně chce něco říci i černou kočkou jdoucí přes cestu. Jen to znamená něco úplně jiného než předzvěst nějakého neštěstí. Abych parafrázoval Ježíšova slova (srov. Mt 6,26-29), „Pohleďte na černé kočky: nesejí, nežnou, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na černé kočky, jaký mají sametový kožíšek: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.“