Bylo mi dvacet let, byly prázdniny a už tři měsíce jsem se připravoval ke křtu — výborná chvíle vyrazit s kamarády na nějaký zájezd. A tak jsem se dostal do Paříže, na ulici rue du Bac, kde stojí klášter, ve kterém se roku 1830 Panna Maria dvakrát zjevila svaté Kateřině Labouré. Právě z těchto zjevení pochází takzvaná zázračná medailka. Sestry v klášteře mi prakticky věnovaly dosti detailní knihu o zjevení a na cestě bylo dost času si ji přečíst. Oslovila mě hlavně místa, kde Panna Maria drží v rukou zlatý glób s křížkem navrchu a nabízí ho Bohu. Její ruce zdobí prsteny s drahými kameny a z nich září jasné paprsky. Ty symbolizují milosti, které může Maria vyprosit u Boha těm, kdo o ně žádají. Kateřina však viděla i některé kameny bez paprsků; ty symbolizují milosti, o které duše zapomínají prosit.

Bylo mi moc líto, že některé kameny nesvítí, a hned jsem se rozhodl prosit za něco opomíjeného. Brzy mi z toho ale zůstala jen častá modlitba, vyražená na medailce: „Ó Maria počatá bez poskvrny hříchu, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme.“

Znovu jsem si na tento obraz vzpomněl po biřmování o tři roky později, ale chápal jsem ho úplně jinak. Dříve jsem to byl já, kdo si má najít nějaký zapomínaný problém a pak Marii prosit, aby se za to přimlouvala u Boha. Teď to bylo obráceně. Prosil jsem Marii, aby Ona sama prosila Boha za všechno, co potřebuji, i když já na to zapomínám. Představil jsem si Ji jako maminku, jejíž dítě dosud netuší, že existuje škola, práce nebo manželství, a Ona se už přeci modlí, aby mu Bůh dal dobrou ženu a žehnal jeho životu. Prosil jsem Ji, aby byla mojí Maminkou a vyprošovala všechny dary, které mi Bůh chce dát, i ty, o kterých ani nevím, že existují. Zkrátka aby všechny prstýnky mně určené svítily. Nebyla to prosba za všechny milosti, které potřebuji, ale za všechny dary, které mi Bůh chce dát. Tato mnohem širší prosba zahrnuje i věci, které mi Bůh chce dát čistě pro radost a pro moje zářící oči.

Uvědomil jsem si, že Bůh dává obrovské množství věcí a že chce dávat. Bůh nedává, protože musí, ale protože chce. Pro Stvořitele vesmíru jistě žádný dar není příliš náročný. Nemusím se ptát, zda Ho to finančně nevyčerpalo, a říkat věty jako „Ale to sis neměl dělat škodu.“ Protože Bůh je Otec a to Otec vševědoucí, nehrozí ani, že by mi dával nevhodné dary. Jestliže tedy chce dávat, byla by škoda se před Ním skrývat a Jeho dary odmítat. Přijmout od někoho dar, který mi touží dát, může být obrovským darem ode mě dárci a projevem lásky k dárci, a přijímat Boží dary je opravdu nádherná cesta.

Na závěr dodám, že štědrost Božího daru a přímluvu Panny Marie vidíme například v příběhu o svatbě v Káně Galilejské. Zdá se mi, že Maria byla jediná, kdo si včas všiml, že došlo víno. A tak se přimlouvá u Syna za dar, o kterém ostatní zatím ani neví, že by ho měli žádat. Ježíš pak zasahuje, proměňuje vodu ve víno a rozhodně netroškaří. Učedníci naplnili vodou šest džbánů, každý na dvě až tři vědra. Podle komentářů bylo vědro asi 40 litrů, takže dohromady Ježíš proměnil v dobré víno nějakých 480-720 litrů vody. Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.