Jak pro přírodovědce vypadá nebe? Tedy možná vypadá, protože nejspíš bude ještě mnohem krásnější – vždyť „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo Ho milují“ (1 Kor 2, 9).
Slýchal jsem, že v nebi budeme zpívat Bohu chvalozpěvy, ale taková představa mi připadala děsivá. Jednak jsem dlouho nevěděl, za co vlastně Boha chválit, jednak neumím zpívat. Zato se rád dívám kolem sebe a žasnu nad krásou světa. Ať už jde o krásu západů Slunce, květin, ptáků nebo třeba o krásu letů na Měsíc, železnice a objektově orientovaného programování. To všechno ke mně ve svůj čas moc promlouvalo a vedlo mě k radosti a po čase i k chvále Boha. Jen mi nezbývá čas to všechno prozkoumat.
Představil jsem si však, že v nebi mi Bůh dá nekonečně mnoho času na to, abych prozkoumal a objevil nekonečně mnoho zázraků, které stvořil, a abych Mu je pochválil a abychom spolu sdíleli radost z jejich krásy. Taková představa vede k problému typu nekonečno děleno nekonečnem. Věřím, že v tomto případě budou nekonečna srovnatelná, a já budu moci každý den poznat nějaký nový zázrak, přitom zázraky nikdy nedojdou, ale v limitě nekonečného času je poznám všechny.
A tak jsem se začal na nebe těšit.
Je to krásné, ale jsem vědec a realista, tzn nevěřím na legendy a pohádky, navíc vidím víc možností, třeba taky, že v nebi (at už je tento konstrukt cokoliv) nebude vůbec čas existovat, co takové nekonečné bytí bez bytí?;), těch hypotéz je prostě mnoho, od reinkarnace do univerzálnosti inteligence jako jedné společné entity až po nejrealističtější přístup, že po smrti nic není a je tedy třeba využít čas co máme na 100%