Josef Imbach: Radost z Bible, Vyšehrad, Praha, 2018. Z německého originálu Lust auf die Bibel: praxisorientierte Zugänge zur Heiligen Schrift, vydaného nakladatelstvím Echter Verlag Würzburg roku 2000 přeložila Helena Medková.

Knihu jsem si koupil zaujat titulem a musím říci, že nezklamala. Skutečně mi přinesla mnohem hlubší radost z Bible, kterou čtu moc rád. Kniha na svých 240 stranách přehledně uvádí řadu přístupů, jak studovat Bibli a dívat se na ni z různých úhlů pohledu. To vše dělá na příkladech konkrétních textů, což je mi velmi blízké a činí to knihu dobře srozumitelnou. Je velice dobře zakotvena ve znalostech Bible a světa Starého i Nového zákona, tehdejších zvyklostí atd. Navíc je doplněna rozsáhlými odkazy do literatury. To vše z ní činí velice užitečný přehled, který může posloužit ji jako odrazový můstek k dalšímu studiu.

První kapitola se zabývá možnosti identifikovat se nějakou postavou nebo se nalézt v příběhu či situaci, o které Bible mluví. Jako jeden z příkladů tu Josef Imbach uvádí ženu, která již dvanáct let trpěla krvácením (Mk 5, 24-34) , pro své krvácení byla nečistá, nesměla se lidí dotýkat ani věcí, aby je neznečistila atd. Přece se však s vírou dotkla Ježíšových šatů a byla uzdravena. Když si dodala odvahu se Ježíše dotknout, Ježíš ji nejen uzdravil z krvácení, ale navázal s ní rozhovor. Pověděla Ježíšovi celou pravdu, tedy nejen to, že se ho dotkla, ale i jaké hrůzy osamění a odloučení předtím prožívala. Snadno si lze představit, že s touto ženou se mohou identifikovat mnozí lidé vyštípaní ze společenství ať už z toho či onoho důvodu. Nejen v prožívaném utrpení, ale i v tom, že dává příklad – po jistě velkém boji dokázala najít odvahu, vyjít ze své izolace, dotknout se Ježíše, najít u něj pomoc, povědět mu, co všechno prožívala.

Druhá kapitola se věnuje četbě Písma z pohledu hlubinné psychologie. Imbach především zdůvodňuje, proč nemáme při četbě Bible pohrdat psychologií, přestože existuje oprávněná obava, že výsledná interpretace Písma bude čistě subjektivní a povede ke svévolnému výkladu. Pro čtenáře jako já jsou však opět hlavní příklady, jak taková četba vlastně vypadá. A tak oceňuji třeba výklad příběhu o Šalamounově rozsudku ve sporu o dítě mezi dvěma nevěstkami, z nichž jedna to své v noci omylem zalehla (1Kr 3,16-28). Nejprve si Imbach všímá, že v reakci oné prostitutky, která říká, ať dítě není ani její, ani moje, ať je klidně rozetnuto, můžeme spatřovat ne apriorní necitelnost, ale podvědomou reakci na naprosto extrémní situaci, kdy sama nešťastnou náhodou způsobila smrt svého milovaného dítěte. Nejprve se snaží situaci popřít, a pak přichází nepřiznané přání, aby ostatní na tom byli stejně a prožívali její bolest s ní. Tentýž příběh pak vykládá ještě jednou, tentokrát z perspektivy dvou stránek téže matky. Z jedné strany se matka snaží věnovat dítěti přehnanou péči, aniž by viděla, že to dítě poškozuje – a tím dítě jakoby „zalehne.“ Druhá stránka téže matky by pak nechala věcem volný průběh, jen aby dítě nezadusila, ale tím ho zase opouští příliš brzy, v době, kdy ještě není schopno samostatně pociťovat a nést odpovědnost.

Třetí kapitola se věnuje reakcím na poněkud jednostranné pohledy na ženy v židovské a křesťanské tradici a na silně patriarchální jazyk Bible. Odmítá, když je z tohoto důvodu odmítána autorita Bible, staví se však jasně proti zneužívání biblické autority. Nejvíce se však věnuje pozitivním přístupům. Především si všímá, že Bůh má nejen otcovské, ale i mateřské rysy a Bůh je přirovnáván také k pečlivé ženě, která hledá ztracenou minci (Iz 49,15; Iz 66,13; Lk 15,8-9). Druhý přístup se věnuje tomu, že Bůh a s ním i proroci a prorocké knihy se opakovaně staví na stranu chudých a utiskovaných, mezi které patří i ženy a zejména vdovy. Třetí přístup se věnuje objevování ženských postav v Bibli a jejich často významné role, která překračuje přezíravý přístup k ženám nebo jen „typicky ženské“ pasivní ctnosti. Jde třeba o pramatky Izraele nebo postavy jako Ester a Júdit, které zachraňují svůj lid. Upozorňuje na ženy v Ježíšově doprovody, na roli žen a manželských párů v prvotní církvi i na jáhenku Junii (Ř16,7).

Čtvrtá kapitola je věnována Bibli z pohledu teologie osvobození. Na úvod si všímá, jak církev často zanedbávala témata jako je rodina, práce, pozemský svět, profánní dějiny a mnohá další. Ukazuje i na některé excesy populárních kazatelů směrem k odmítání těla a věnuje se i některým místům Písma, které se zdají útěk ze světa podporovat. Celkově však píše: „Jistěže Bible jasně rozlišuje mezi nynějším a budoucím světem, mezi časem a věčností, mezi sférou materiální a spirituální. Zároveň si je ovšem vědoma toho, jak silný je vzájemný vztah těchto dvou pólů a že všechno stvořené odkazuje na Boha-Stvořitele a vztahuje se k němu. To je zvláště zřetelné, jde-li o životní podmínky člověka a o jeho důstojnost.“ Pokračuje: „Bůh Stvořitel dává stále znovu najevo, že stojí na straně všech utlačovaných a ohrožených. Hospodin je zastánce lidí sklíčených, prahnoucích po vykoupení.“ Dále pak ukazuje mnohá místa Bible, ze kterých tento pohled vychází. Jde především o vyvedení z Egypta, kdy se Hospodin vyvedl svůj lid z otroctví, a o mnohá místa Mojžíšova zákona, která mají chránit nuzné a bezbranné před bohatými a mocnými. Dále řadu míst, na kterých se proroci zastávají vykořisťovaných a kritizují zlovůli vládnoucích vrstev, i to, jak na tuto dlouhou tradici navazuje Ježíš a novozákonní spisy. Pokračuje aplikací těchto poznatků na naši dnešní dobu. Nejprve ukazuje na příkladu Héldera Câmary, biskupa z Rio de Janeira, prozření preláta, který pochopil potřebu péče o chudé místo stavění perfektních a supernákladných chrámů. Osobní a soukromé nasazení v péči o chudé však nemůže spravit vše, neboť mnoho bídy je způsobeno organizovanou a institucionální nespravedlností a nespravedlivými strukturami, které zůstávají zachovány. Câmara to shrnul ve větě: „Když dávám chudým jídlo, tak jsem prý světec. Když se ptám, proč chudí nemají na jídlo, tak jsem prý komunista.“ Imbach ve své knize pokračuje velmi krátkým pojednáním o těchto nespravedlivých strukturách a potřebě nejen pomáhat chudým, ale také se „nepaktovat“ s vykořisťovateli. Jenže jak to dělat? To je velmi nesnadná otázka mimo rámec Imbachovy knihy; oceňuji však, že odpověď na ni našel především ve snaze porozumět světu i jeho strukturám a tomu, co se s čím ovlivňuje, abychom pak dokázali nacházet skutečná řešení a ne jen krásně vypadající zkratky, které nadělají více škody než užitku.

Pátá kapitola nese název „Stůl slova“ s podtitulem „Duchovní čtení Písma.“ Nejprve ukazuje čtverý smysl slov Písma podle Augustina Dánského: „Litera učí, co se událo, alegorie, čemu věřit, morálka, co činit, anagogie, v co doufat.“ Ta demonstruje na podobenství o milosrdném Samařanu (Lk 10, 30-35), který ošetřil poutníka zle zbitého lupiči na cestě z Jericha do Jeruzaléma, dovezl jej do hostince a předem zaplatil hostinskému za péči o něj. Znění příběhu není problematické. Morální poučení z něj je také celkem zřejmé. Co však pro mě osobně zřejmé vůbec nebylo, to je smysl alegorický. Imbach píše: „Na této úrovni představuje oloupený poutník Adama, Jeruzalém znamená ráj, město Jericho je symbolem smrti, Samařan obrazem Krista a hostinec symbolizuje církev.“ Anagogický význam pak ukazuje na to, v co doufáme, na Ježíše jako definitivního zachránce lidstva. Další část této kapitoly je věnována metodě lectio divina, starobylé metodě duchovního čtení Písma, kterou stručně ukazuje na Žalmu 8.

Šestá kapitola se zabývá fundamentalistickým přístupem ke čtení Bible, v první polovině zejména jeho psychologickými důvody, teologickými problémy a společenskými riziky. Druhá polovina kapitoly se pak zabývá především reakcí na fundamentalistické čtení. Velmi zkráceně lze říci, že mezi psychologické důvody řadí zejména často nevědomé pohnutky jako pocit nejistoty a nemožnost odvolávat se na široce sdílené jistoty. Důležitou příčinu fundamentalistického čtení spatřuje také v obtížném vyrovnávání se s tím, že Bible je Bohem inspirována, ale ne diktována, a z toho plynoucí nejasností, jak ji brát jako něco více než jakékoliv jiné literární dílo a přitom stále být schopni ji vykládat, interpretovat a aktualizovat. V reakci na to vše se pak věnuje intelektuálnímu chápání textu, tedy například otázkám jazykové podoby texty a znalosti tehdejších myšlenkových představ, ze kterých text vychází, a potížím s existenciálním porozumění textu, tedy bariérám na straně čtenáře, jako jsou např. jeho vlastní představy nevědomě do textu projektované.

Sedmá kapitola je věnována historickokritickým metodám zkoumání Písma, tedy zkoumání, kdo říká komu co, jakými jazykovými prostředky a za jakých okolností. Teprve to nám umožňuje odhalit skutečný úmysl sdělení. Stručně ukazuje, jak pomocí srovnání s jinými starými rukopisy je možné najít případné chyby opisovačů, změněná, vynechaná nebo naopak přidaná slova, nebo jak v kostrbatém textu objevujeme, že ve skutečnosti šlo o dvě odlišná podání téhož příběhu spojená do jednoho. Ukazuje i to, jak jsou v Pentateuchu zkombinovány různé tradice nebo jak některé novozákonní listy byly napsány jménem apoštola Pavla, ale ne přímo jím. Věnuje se i potřebě rozlišování žánru toho kterého textu a vnímání jeho záměru. Nelze shrnout 36 stran dlouhou kapitolu do jednoho odstavce na tomto blogu, lze ale říci, že pro mě opět byly velikým přínosem příklady v textu obsažené, které mi pomohly porozumět některým textům, nad kterými jsem dlouho stál s údivem. A tak jsem se od poněkud abstraktní rozpravy o textové kritice, žánrové kritice, kritice tradice atd. dostal zpět k určitému duchovnímu čtení Písma, ale teď již s lepším porozuměním textu. Možná bych se ty samé odpovědi dočetl i v nějakém komentáři k Písmu, ale tam by byl nejspíš jen výsledek bádání, zatímco já jsem rád, když mohu vědět, jak a proč se k výsledku dospělo. Ne v každém jednotlivém případě, ale spíše z hlediska obecného povědomí o metodách takového bádání – a právě v tom pro mě byla tato kapitola velkým přínosem.

Osmá kapitola je věnována sémantické analýze Písma. Zajímáme se o strukturu textu, vztahy mezi prvky textu, o „výstavbu děje, členění daného úseku, řazení převzatých tradičních prvků, způsob argumentace …,“ hledáme sémantické znaky, tedy zjednodušeně řečeno témata, na která ten či onen úryvek Písma stále znovu odkazuje, jako např. hospodářství v podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-7) . To vše nám umožňuje lépe porozumět textu a také najít zajímavé paralely mezi některými zdánlivě nesouvisejícími texty. Na rozdíl od historickokritických metod vnímáme text nezávisle na dějinách jeho vzniku a působení.

Devátá kapitola je nazvána „Řeč Boha“ s podtitulem „Zjevení a Písmo.“ Tato kapitola se výslovně věnuje tomu, že v Bibli se zjevuje Bůh a je Bohem inspirována. To samozřejmě probleskovalo i předchozími kapitolami, kapitola devátá je však tématu výslovně věnována. Krátce diskutuje, že Bible je inspirována Bohem, ale nelze ji ztotožnit s Božím zjevením – vždyť máme i přirozené zjevení, možnost poznat Boží existenci ze stvoření (srov. Řím 1,20). Zabývá se také rozdílem mezi inspirovaností a neomylností a otázkou časově podmíněných výpovědí. Právě tato závažná témata jsou v deváté kapitole velmi pěkně zpracována.

Desátá, závěrečná kapitola je nazvána „Odpověď víry.“ Je mnohem stručnější než ostatní kapitoly a je to v podstatě výzva Bibli nejen číst, ale také se jí nechat uchvátit a konat. Podle mého názoru toto konání znamená především odpovědět na Boží nabídku přijetím Božího daru a tím, že Bohu uvěříme, že opravdu má zájem o mě, o tebe, o každého z nás, že skutečně miluje každého z nás a skutečně „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (srov. Jan 3,16). Vždyť přijetím daru daného z lásky vyjadřujeme lásku k dárci.