Světoznámý román Jane Austenové Pýcha a předsudek líčí rodící se vztah dvou mladých lidí, Elizabeth Bennetové a pana Darcyho. Odhlédneme-li od Darcyho pýchy, podobá se ten příběh v mnoha ohledech vztahu Krista k člověku. Podobně jako Darcy, i Kristus se zamiluje do duše, která ani zdaleka nedosahuje jeho postavení a vznešenosti a která dříve neměla šanci se dobře vdát. Ale on ji miluje a hodně pro ni obětuje. Darcy odolává posměškům svých přátel na její adresu i rodiči dohodnutému zasnoubení s jinou dívkou, riskuje konflikt s matkou. Kristus pro svou lásku k lidské duši sestupuje z nebeské slávy, aby na sebe vzal lidskou přirozenost a sám sebe dal v oběť na kříži. Stejně jako Darcy, i Kristus prokazuje své milé mnohá často skrytá dobrodiní a nakonec ji přivádí na svůj nádherný zámek, jeden na Pemberley, druhý do nebeského království.

Pro Elizabeth je klíčovým svědectvím o Darcyho lásce to, kolik obětoval, aby společensky zachránil její mladičkou sestru Lydii, která uprchla s jistým svůdcem, pomlouvačem a lhářem. Darcy se tak podobá Kristu, který obětuje vše, aby zachránil ztracené ovce, a který nezachraňuje jen dokonalé duše, ale i jejich nezbedné sestřičky (srov. Marek 2, 15-17).

Příběh má ovšem i druhou stránku. Elizabeth je hluboká a moudrá, přesto Darcyho dlouho odmítá kvůli různým předsudkům, jež vůči němu má, a především kvůli falešnému svědectví o něm. Její sestra Jane zahoří láskou ke skvělému panu Bingleymu okamžitě, ale Elizabeth není ten typ. Navíc až po dlouhé době zjistí, že Darcy je jiný, než se jí zpočátku zdál, a připustí si, že ji miluje. Tak i mně trvalo velice dlouho se odevzdat Kristu a překonat falešná svědectví a představy o Něm a získat důvěru, že mě miluje. Odevzdání se Bohu jako v manželství nenastalo krátce po uvěření, ale vyžadovalo mnoho let poznávání Boha a budování důvěry.

Jane a Elizabeth našly výborné manžely, Lydia uprchla s lhářem Wickhamem, ale je tu ještě jedna svatba. Charlotta, přítelkyně Elizabeth, si téměř okamžitě vzala pana Collinse, karikaturu opravdového manžela. Jednoduše se bála, že by zůstala sama, nikdo by si ji nevzal. Snad i v tom je duchovní poselství. Možná některá duše tolik touží věřit v Boha, že se raději spokojí s Jeho karikaturou, než aby čekala na pravého Ženicha.

---

Snad vás překvapilo, že přirovnávám lásku Krista k duši k lásce dvou lidí. Ve skutečnosti bych to měl dělat obráceně, protože láska dvou lidí je obrazem té Kristovy lásky. A tak může svatý Pavel napsat, ať muži milují své ženy jako Kristus miluje církev (Efezským 5, 25). Když Kristus miluje církev, znamená to také, že miluje každou jednotlivou duši zvlášť a osobně.

Bible obsahuje řadu míst, kde jsou Hospodin či Kristus jsou přirovnáni k ženichovi a Izrael, Jeruzalém či církev k nevěstě. Příkladem mohou být tato slova proroka Ozeáše (Ozeáš 2, 18-22):

V onen den, je výrok Hospodinův, 
budeš ke mně volat: "Můj muži" 
a nenazveš mě už: "Můj baale."
Odstraním z jejích úst jména baalů, 
jejich jména nebude už nikdo připomínat.

V onen den pro ně uzavřu smlouvu 
s polní zvěří 
a s nebeským ptactvem 
i se zeměplazy. 
Vymýtím ze země luk, meč i válku 
a dám jim uléhat v bezpečí.

Zasnoubím si tě navěky, 
zasnoubím si tě spravedlností a právem, 
milosrdenstvím a slitováním, 
zasnoubím si Tě věrností 
a poznáš Hospodina.

Na jiném místě říká prorok Izajáš (Izajáš 62, 1-5)

Kvůli Sijónu nebudu zticha, 
kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, 
dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, 
dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása.
Pronárody spatří tvoji spravedlnost 
a všichni králové tvou slávu. 
Nazvou tě novým jménem, 
jež určila Hospodinova ústa.
Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce 
a královským turbanem v dlaních svého Boha.

Už nikdy o tobě neřeknou: "Opuštěná." 
A nikdy o tvé zemi neřeknou: "Zpustošená." 
Budou tě nazývat: "Oblíbená" 
a tvou zemi: "Vdaná," 
protože si tě Hospodin oblíbil 
a tvá země se vdala.
Jako se mladík žení s pannou, 
tak se tví synové ožení s tebou. 
A jako se ženich veselí z nevěsty, 
tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.

A ještě na jiném místě čteme (Izajáš 54, 5)

Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, 
jeho jméno je Hospodin zástupů, 
tvým vykupitelem je Svatý Izraele;
nazývá se Bohem celé země.

Podobně je přinejmenším od 1. století po Kristu doloženo chápání celé biblické knihy Píseň písní jako alegorie vztahu Hospodina k Izraeli. Je možné ji chápat též jako alegorii vztahu Krista k lidské duši. Naopak pro odpad od Hospodina k modlám je na mnoha místech Starého zákona užito podobenství s cizoložstvím a smilněním. Příkladem nám mohou být slova 22. kapitoly knihy Ezechiel.

Vidíme tedy, že samo Písmo hovoří o Bohu jako o manželovi a přirovnává Boží vztah k jeho lidu k lásce manželů. Taková láska ovšem může nabývat mnoha podob. Zatímco jedna duše je jako Jane Bennetová, která se do svého milého okamžitě až po uši zamiluje, jiná je spíše jako Elizabeth Bennetová. Obě jsou velice hluboké, pravdivé a milující, ale každá svým vlastním způsobem. A tak bych se chtěl v dalších dílech miniseriálu, jehož první část jste právě dočetli, zamyslet nad tím, jak může člověk milovat Boha, jak různě může lidská bytost odpovídat na nabídku nebeského Ženicha.