Známá kniha Garyho Chapmana Pět jazyků lásky rozebírá pět způsobů, jakými lidé v manželství vyjadřují lásku k druhému a naopak skrze co jsou schopni vnímat, že je jejich partner(ka) miluje. V našem seriálu hledáme, jak se tyto jazyky mohou projevit ve vztahu k Bohu. V předchozích dílech jsme si pověděli, že samo Písmo mluví o Bohu jako o manželovi a přirovnává Boží vztah k jeho lidu k manželské lásce. Dále jsme si ukázali, že skutečně jsme povolání milovat Boha nejen v bližních, ale i přímo. A nakonec jsme se věnovali tomu, že Bůh je štědrý dárce a přijetí daru je projevem lásky.

Jedním z jazyků lásky je pozornost. Ta znamená věnovat druhému čas, soustředit se na něj, povídat si s ním atd. Věnovat druhému alespoň chvíli soustředěné pozornosti, jít společně na výlet, koncert, výstavu, dělat věci společně, povídat si o nich … Takoví lidé potřebují, aby si jejich manžel či manželka našli čas právě třeba na společný výlet či např. k porozumění tomu, co je samé oslovuje na vážné hudbě.

Myslím, že toto vše můžeme poměrně přímočaře aplikovat i na vztah k Bohu a hovořit o modlitbě. Mluvit s Bohem znamená modlitbu. Ale modlitba není jen odříkávání naučených slov. Modlitba předpokládá osobní a dynamický vztah. Krásné příklady modliteb vidíme v biblické knize Žalmů.

Jedním z prvních způsobů modlitby bývá modlitba prosebná. Myslím, že je to dobrý začátek, protože tím člověk především ukazuje, že bere Boha vážně. Obrací se na Něj jako na reálně existující osobu, v jejíž moc věří a od níž očekává pomoc. Věřím, že Bůh je moc rád, když Ho prosíme, protože jednak rád dává a jednak tím ukazujeme svoji víru v Jeho bytí a moc.

Pak je tu modlitba děkovná. Sluší se Bohu poděkovat za to, co pro nás dělá, vzpomenout si na všechna dobrodiní, která jsme z Jeho ruky přijali.

Jsou však i další druhy modlitby. Třeba Bohu říci, co jsme celý den dělali, co se nám líbilo, nelíbilo atd. Jistěže On to ví; věřím však, že i tak to chce znovu slyšet. Je to, jako když manželé jdou spolu na výlet. Oba prošli tutéž trasu a nejspíš i viděli totéž. A přece má smysl si o tom povídat, vzpomínat, říci si, co se jim líbilo, kde je co pobavilo a podobně.

Nejde však jen o to, jak my mluvíme k Bohu, jde i o slyšení toho, co chce Bůh říci nám. Necítím se kompetentní zde sepsat nějaký návod, proto jen několik poznámek. Především, Boha zajímá, co Mu v modlitbě říkáme. Bůh je pozorný, naslouchá, má na nás čas a náš život Ho zajímá. Věřím, že každý z nás Ho má v jistém smyslu sám pro sebe — není jen Otec náš, ale také Otec můj, kde za „můj“ si dosaďte sám či sama sebe, ne autora této knihy. Bůh má miliardy dětí a kromě nich pečuje i o všechno další stvoření, přesto se dokáže každému z nás věnovat, jako bychom byli Jeho jediné dítě a měli Ho zcela pro sebe. Právě uvědomění si, že Bůh je také můj Otec, bylo jedním z klíčových bodů mé cesty víry.

Také je důležité najít, jakým způsobem Boha slyšíme, co nás nejčastěji osloví, a udělat si čas a prostor pro možnosti takového oslovení. Já sám kupř. Boží hlas obvykle vnímám ve stvoření, v rozjímání i studiu Bible a v rozhovorech s některými lidmi. Čtenáři, který by rád prohloubil svůj život modlitby, bych doporučil různé kurzy modlitby či úvody do modlitby, které v církvi existují. Rozhodně však doporučuji sázet na vyzkoušené a skutečně křesťanské autory, ne na záplavu módních esoterických publikací, které naopak od Boha odvádějí a vedou na cestu do věčné záhuby.