Pět jazyků lásky ve vztahu s Bohem – povolání milovat Boha

V minulém dílu tohoto seriálu jsem se pokusil ukázat, že Boží láska je předobrazem a zdrojem lidské lásky a samo Písmo na mnoha místech přirovnává Hospodina či Krista k ženichovi a Izrael, Jeruzalém či církev k nevěstě. V dnešním dílu chci ukázat, že skutečně jsme povolání milovat Boha také přímo.

Když se Ježíše ptají, které přikázání je největší, odpovídá: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj bližního svého jako sám sebe'“ (Matouš 22, 37-39).

Bylo napsáno mnoho knih a proneseno mnoho kázání o tom, jak správně milovat bližního. Zůstává však otázka, jak milovat Hospodina. Mohli bychom použít Ježíšovu větu „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání“ (Jan 14, 15), vztáhnout ji na přikázání lásky k bližnímu a tvrdit, že Boha milujeme tím, že milujeme bližního. Je to pravda, ale není to celá pravda. Je třeba jít dál a ptát se, jak milovat Hospodina přímo. Jinak riskujeme redukci lásky k Bohu na vztah k lidem kolem nás. Taková redukce by měla dalekosáhlé následky, které zde dovedu jen stručně nastínit.

Především, Bůh Sám je osobní, společenství tří Osob, Otce, Syna a Ducha svatého. Měli bychom Ho tedy, myslím, milovat také přímo, a ne jen v bližních.

Dále je otázka, jak chápat celý Starý zákon. Mezi jeho základní a stále opakovaná témata totiž patří varování před cizími bohy, před modloslužbou, která je v něm chápána jako největší hřích a největší ohavnost. Je-li naplněním lásky k Bohu pouhá láska k bližnímu, jaký smysl má celé varování před cizími bohy? Stačí-li mít rád lidi, proč bych se já sám měl varovat esoteriky, proč bych měl druhé varovat před takovými naukami či je od nich odvracet? Ve skutečnosti by ale součástí naší lásky k bližním měla být právě snaha přivést je k Pravému Bohu a naopak je varovat před modlami – ať už kvůli těm lidem samým, protože služba modlám vede do záhuby, nebo kvůli našemu Bohu, který je Bohem žárlivým a modly nesnáší. Totéž varování před modlami platí i ve vztahu k sobě samému.

Pokud by naplněním lásky k Bohu byla pouhá láska k bližnímu, pak se nutně ztratí obrovské části duchovního života, které se netýkají přímo bližního. Vždyť proč bychom chválili Boží vlastnosti jako moudrost či spravedlnost, proč by žalmista opěvoval krásu přírody – Božího díla (srov. žalm 19, žalm 104), proč bychom se s Pánem setkávali v mystice, kdyby šlo jen o lásku k bližnímu, a ne i k Bohu osobně?

Hrozí také veliké riziko, že se člověk bude snažit sám ze svých sil žít onu lásku k bližnímu, aniž by k tomu ale Boha potřeboval. Nejenže to redukuje křesťanskou víru na etiku, ale především je otázka, kdy takový člověk zjistí, že tento úkol je bez Boha, jen z vlastních sil nesplnitelný, a buď padne vysílením nebo se od tohoto náboženství odvrátí. Můžeme se také ptát, zda takové náboženství může nabídnout k uzdravení víc než jen psychologii a slova o uzdravení skrze službu a lásku k bližnímu – přitom zvěsti o uzdravení Božím zásahem tvoří podstatnou část evangelií a tyto mocné Ježíšovy činy slouží mj. jako znamení pro to, aby lidé uvěřili.

Dále je tu rozsáhlá otázka duchovní cesty. Můj duchovní doprovázející říká, že existují dvě cesty životem: skrze člověka k Bohu a skrze Boha k člověku. Moje cesta je naprosto jednoznačně ta druhá, a to z celé řady důvodů, z nichž asi nejvážnější je právě nutnost nejprve ve vztahu k Bohu zažít určité uzdravení a vůbec získat sílu k lásce. Bůh navíc není jen Láska a láska není jediným rozměrem života. Bůh je také Pravda, Spravedlnost, Moudrost, Počátek všeho atd. To je velmi důležité. V „náboženství lásky k bližním“ totiž existuje veliké riziko, že se zapomene kupř. na důležitost pravdy, která pak bude vnímána jako tvrdá, rozdělující, odsuzující a zatěžující společenství „zbytečnými“ otázkami. Teprve v Božím světle je možné věci správně vidět a teprve cesta od Boha k člověku mi umožnila zbavit se mnoha falešných „laskavých“ představ. V náboženské nauce, v níž je láska k bližnímu naplněním lásky k Bohu, cestou „skrze Boha k člověku“ jít nelze.

Láska k bližnímu tedy jistě je součástí lásky k Bohu, ale nenaplňuje ji zcela. Máme milovat nejen bližního, ale také a především samotného Boha, a to celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Pokud Ho milujeme, budeme dodržovat jeho přikázání. Ovšem první přikázání je Ho milovat. Dostáváme se tak k určité nekonečné smyčce, ze které krokem k lásce k bližnímu neutečeme. Co tedy znamená milovat Boha? Pokusím se v dalších dílech tohoto miniseriálu hledat odpověď v analogii se vztahem mezi mužem a ženou a vezmu si na pomoc známou knihu Garyho Chapmana Pět jazyků lásky. Ta rozebírá pět způsobů, jakými lidé v manželství vyjadřují lásku k druhému a naopak skrze co jsou schopni vnímat, že je jejich partner(ka) miluje. V dalších dílech seriálu projdu jednotlivé jazyky lásky podle Chapmana a pokusím se ukázat, jak jejich pomocí můžeme vyjádřit svoji lásku k Bohu.

1 thought on “Pět jazyků lásky ve vztahu s Bohem – povolání milovat Boha

  1. Pingback: Pět jazyků lásky ve vztahu s Bohem – Pozornost vůči Bohu | Víra jednoho technika

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.