Co je modlitba a jaké její příklady vidíme v žalmech

Jedna kamarádka se mě ptala, co je to modlitba. Jde o téma obsáhlé, kterému se věnovali mnozí autoři, mimo jiné autoři z pražského arcibiskupství (www.modlitba.cz/o-modlitbe/) a kardinál Tomáš Špidlík (zde první a druhý díl jeho přednášky). Také já si dovolím přispět svou troškou do mlýna a zveřejnit text, který jsem pro kamarádku napsal. Vychází z biblické knihy žalmů, která je vlastně sbírkou modliteb, a trochu se dotýká i tématu porozumění biblickým textům a různým odkazům na Boží činy a tehdejší vnímání světa, které v žalmech nacházíme.


Milá Bohumilo,

ptala ses, co je to modlitba, a já Ti odpověděl, že je to rozhovor s Bohem. Víc jsme toho posledně nestihli; přemýšlel jsem ale, co o ní říci dalšího.

Mám moc rád příklady, a proto Ti nabízím knihu žalmů. Je to velice stará a dodnes oblíbená a vydávaná sbírka modliteb. Najdeš v ní modlitby člověka, který volá k Bohu o pomoc, i člověka, který se raduje a děkuje za pomoc, již se mu dostalo. Najdeš v ní modlitby hříšníka, který vyznává svou vinu a prosí Boha o její odpuštění, i radost toho, z koho je nevěrnost sňata. Najdeš v ní spoustu vyjádření důvěry v Boha a Jeho pomoc, chvály a velebení Boha za Jeho činy, připomínání si těchto činů i reflexi dějin Izraele z pohledu vztahu s Bohem. Žalmy také vzbuzují touhu po společenství s Bohem a poučují, jak správně žít. To všechno je modlitba a křesťané se tyto žalmy modlí i v kostele při bohoslužbě. Ne pokaždé všechny, to by ani nešlo, ale při každé bohoslužbě jeden žalm, někdy dokonce i jen část žalmu.

Žalmy jsou básně a během staletí se vyvinulo určité číslování žalmů a jejich veršů, aby se na ně dalo snadno odkazovat. Čísla žalmů se píší do nadpisů a čísla veršů na začátek verše. To jen pro lepší orientaci v knize.

Žalmy jsou často psané v první osobě jednotného čísla: „Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi popřeje sluchu“ (žalm 77, druhý verš). Autor si pak vylévá srdce, říká Bohu, co ho trápí, ba dokonce se mu zdá, že na něho Bůh zapomněl. A my to děláme spolu s autorem. Vyléváme před Bohem své srdce, říkáme mu, co nás trápí, někdy se dokonce jako autor žalmu 77 cítíme Bohem zcela opuštěni. Od verše 11 si pak autor připomíná mocné činy, které Bůh vykonal v minulosti („Říkám: ukonejší mě jen připomínka slavných let pravice Nejvyššího …“) To není snaha z vlastních sil myslet na dobré věci a dívat se na věci z té lepší stránky; je to Boží odpověď na žalmistovo volání. Bůh přichází a připomíná žalmistovi, jaké veliké věci vykonal v minulosti, zejména jak zázračně zachránil svůj lid, a tím mu dodává naději. Žalmista vyjadřuje tuto naději tím, že připomíná mocné Boží činy. Jistě v něm toto připomínání si Božích činů zase živí naději, ale počátkem je zde Boží odpověď na jeho volání. My se pak můžeme nechat oslovit nadějí žalmisty, která vysvítá z textu, nebo může Bůh i nám připomenout něco, co pro nás vykonal. Obojí je Boží odpověď na naše volání; jednou zprostředkovaná tím textem, podruhé přímo nám.

Neboj se vlastními slovy říci, co prožíváš, co cítíš, jak se máš, o co prosíš, co Ti dělá radost nebo starost. Klidně můžeš Bohu říci i to, že nevíš, zda existuje. Neboj se. Zkus to.

Nejde o množství ani vznešenost slov. Není potřeba se dlouze modlit, abychom Boha „obměkčili.“ Klidně se však modli dlouze, pokud cítíš, že si potřebuješ vylít srdce. Mluvíš s Tátou. Bůh je Otec, který ví, co potřebuješ. Modlitba je vyjádřením vztahu. Mluvíte spolu, protože se máte rádi.

Žalmy často připomínají mocné Boží činy. „Slavná léta pravice Nejvyššího“ je krásně čitelný básnický obrat. Ale proč se tam připomíná: „vody tě spatřily a svíjely se v křeči“ (žalm 77, verš 17) a „tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka“ (žalm 77, verš 20)? Aby to bylo srozumitelnější, musím tu napsat alespoň trošičku o tom, jak Židé v době dlouho před naším letopočtem (cca 1000-500BC) chápali svět, a také o dějinách Izraele v době ještě o něco dávnější.

Nejlépe bude držet se zase žalmů. Nejprve žalmu 104. Ten chválí Boha za to, jak krásně a moudře učinil svět. Možná víš, že někteří křesťané takové texty chápou jako učebnice přírodovědy, ale to není správné chápání. Ten text tak nikdy nebyl myšlen; je to báseň oslavující Boha. Jejím smyslem je Boha chválit za to, jak krásně a moudře svět učinil, ne říci, jak přesně to udělal. Také chce říci, že Bůh nepřestává o svět pečovat. Neodešel od něj jako od hotového výrobku; stále o něj pečuje, a tak to vše s nadějí vzhlíží k Bohu, že jim dá v pravý čas pokrm (žalm 104, verš 27).

Ve verších 6 až 7 se říká: „Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody; pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem.“ V představách tehdejších lidí bylo moře, vodstvo, chaotickým, nebezpečným živlem, sídlem různých netvorů. Byl to živel protibožský. Národy okolo Izraele si představovaly, že božstvo se muselo utkat s tímto živlem, s chaosem, aby mohlo vytvořit svět. Židé (a spolu s nimi i křesťané) se na věc dívají jinak. Bůh panuje i nad vodami. Bůh nevede s tímto živlem zápas jako rovný s rovným; Bůh prostě řekne a tento živel musí uposlechnout.

Následuje žalm 105. Najdeš v něm odkazy na smlouvu a na několik postav. Abraham je praotec Izraele. Byl bezdětný, jeho manželka Sára byla neplodná a oba byli již velmi pokročilého věku. Přesto Abraham uvěřil Božímu zaslíbení, že bude mít syna, a Hospodin Bůh mu to připočetl jako spravedlnost. To je nesmírně důležitý bod. Bůh připočetl Abrahamovi jako spravedlnost to, že Mu uvěřil. Sáře se narodil syn Izák. Ten měl dva syny, Ezaua a Jákoba. Jákob pak měl dvanáct synů, od kterých se odvozuje dvanáct kmenů Izraele.

Jedním z Jákobových synů byl Josef. Ten se vinou svých bratří dostal jako otrok do Egypta. Egypt byl v myšlení Izraele obrazem nebezpečí. Přesto i tam s ním byl Hospodin. Díky Bohu se Josef z otroka stal správcem země, druhým po faraónovi. Správně totiž poradil faraónovi, jak se připravit na blížících se sedm let katastrofálního sucha a neúrody, což zachránilo Egypt.

Totéž sucho postihlo i Izrael a právě v této době přichází do Egypta Josefovi bratři, aby získali alespoň nějaké obilí. Setkávají se i s Josefem, usmiřují se a přichází do Egypta, kde žijí jako hosté. Po čase se ovšem jejich situace změnila. Z hostů se stali otroky. V této situaci posílá Hospodin Mojžíše, aby jeho lid vyvedl z Egypta. Farao je měl propustit, ale neučinil tak. Místo toho Izraelci prchali v noci a Hospodin je na jejich cestě provázel. Ráno však došli k moři, za nimi egyptské vojsko. Nebylo kam utéci. V této situaci Hospodin vykonal čin, na který se pak stále znovu odkazují. Zachránil je tím, že poručil moři a to se rozestoupilo. Izraelci přešli moře suchou nohou. Egypťané jeli na válečných vozech za nimi. Když však Izraelci přešli moře, Hospodin znovu poručil moři, to se vrátilo a egyptské vojsko se utopilo.

Kam pak šli? Měli namířeno přes poušť do Izraele, do země, kterou Hospodin slíbil dát Abrahamovi a jeho potomstvu. Brzy však začali reptat. I když viděli, jak je Hospodin zachránil, reptali, že nemají jídlo, vodu a že měli zůstat v Egyptě. Sice byli otroci, ale měli tam hrnce masa a vlastně to nebylo tak špatné. Poměrně rychle došli k hranicím oné zaslíbené země, ale až na výjimky nevěřili, že by do ní mohli vejít, že jim ji Hospodin skutečně dal. Proto pak 40 let putovali pouští na Sinajském poloostrově, než mohli do té země vejít. Během té doby jim Hospodin dával jídlo i vodu, „křepelky jim přihnal, chlebem nebeským je sytil, skálu otevřel a vyprýštily vody“ (žalm 105, verš 40-41).

Na poušti jim Bůh dal Zákon, pravidla, jak žít v zaslíbené zemi. Je to ohromně důležitý dar, na který se žalmy také odkazují. Nevnímali ho tehdy jako něco archaického, ale skutečně jako dar, který slouží k životu. Nejznámější částí je Desatero přikázání. To ovšem začíná ne příkazy, ale tím, že Hospodin říká, kdo je a co pro svůj lid vykonal: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“

Prvními příkazy desatera jsou: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ „Nezobrazíš si Boha.“ „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.“ To nejsou svévolné příkazy, ale něco, co má lid chránit. Žili v době a místě, kde se uctívala nebeská tělesa a božstva plodnosti a na kdejakém návrší byla svatyně. Lidé chtěli bohy vidět a mít možnost je přinutit k činnosti. Naproti tomu Hospodin vidět nebyl a není. Sice koná mocné činy, ale nenechává se přinutit k činnosti nějakými obřady. Koná své činy svobodně a z lásky, ne proto, že jsme ho donutili. V tehdejších představách platilo, že když znáš jméno boha, můžeš s ním manipulovat. Proto zákaz zneužít jeho jméno. Můžeš se na Něj obracet, ale ne s Ním manipulovat.

Ale touha vidět boha a přinutit ho k činnosti v lidu byla a často jí propadli. Tak si již na poušti odlili zlaté tele (z různých šperků, které s sebou měli), a prohlásili je za svého boha. V pozdějších dobách kolikrát chodili za nevěstkami. V různých kultech plodnosti se totiž pěstovala sakrální prostituce, která měla napodobit plodivou činnost božstva. Nešlo tedy o prostituci v dnešním slova smyslu; šlo o uctívání božstev plodnosti. V extrémním případě pak dokonce obětovali své děti, aby tato božstva přinutili k činnosti, aby se jim zasvětili či něco podobného. To myslí žalmy, když mluví o otročení stvůrám modlářským nebo o smilnění s modlami.

A jak to všechno souvisí s modlitbou? Jde o porozumění textu žalmů a připomínání mocných Božích činů. Jde ale také o to, ke komu a jak se modlíme. Zda se snažíme přinutit k činnosti zlaté tele, nebo zda se obracíme na Hospodina. Hospodin koná svobodně a z lásky. Jeho činy předchází naši modlitbu. Naše modlitba, ba dokonce i naše hledání Boha, je odpovědí na Jeho nabídku vztahu s námi. Nemusíme mu obětovat své děti, zraňovat se, konat dlouhé modlitby a posty. Stačí mu prostě jako Otci říci, co prožíváme, jak se máme, o co prosíme. On totiž koná ze své lásky.

Kéž jsou Ti žalmy inspirací k takové modlitbě.

Bolek


P. S.: Žalmů je 150. Kdybys chtěla vědět, které z nich bych Ti nejvíce doporučil, tak můj výběr je tento:

  • Žalm 16 – prosba o ochranu,
  • Žalm 18 – píseň díků za podivuhodnou Boží ochranu,
  • Žalm 19 – nebesa vypravují o Boží slávě,
  • Žalm 23 – Hospodin je můj pastýř,
  • Žalm 25 – prosba za odpuštění a ochranu,
  • Žalm 27 – důvěra v Boží pomoc,
  • Žalm 30 – dík za zachránění v nebezpečí smrti,
  • Žalm 32 – radost po vyznání hříchů,
  • Žalm 41 – důvěra a prosby v nemoci,
  • Žalm 42 – jako laň prahne po vodách bystřin,
  • Žalm 51 – smiluj se nade mnou, Bože!,
  • Žalm 65 – díkůvzdání za úrodný rok,
  • Žalm 91 – Bůh, ochránce spravedlivých,
  • Žalm 104 – chvála Boha Stvořitele,
  • Žalm 105 – Bůh zachoval svou smlouvu s vyvoleným národem,
  • Žalm 106 – vyznání viny a nevděčnosti vůči Bohu,
  • Žalm 107 – díky za osvobození,
  • Žalm 136 – děkovná litanie za Boží dobrodiní,
  • Žalm 142 – modlitba opuštěného.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.