Lety do vesmíru a duchovní život

V minulém příspěvku jsem psal o letadlech a jejich letu jako obrazech duchovního života. Dnešní příspěvek bych rád věnoval kosmickým lodím a letům do vesmíru. Je to ovšem téma velice široké, ke kterému chci napsat jen pár poznámek, a proto prosím čtenáře o shovívavost, pokud zde nenajde vše.

Když jsem pročítal příběhy praotců v biblické knize Genesis, zaujala mě slova ze 13. kapitoly, kde Hospodin říká Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno. Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám“ (Gn 13, 14-17).

Abram je tedy povolán projít křížem krážem onu dobrou zemi, kterou mu Bůh svěřil, podívat se na dar, který dostal, a tímto procházením ji také zasvětit Bohu. Spatřuji v tom určité teologické zdůvodnění letů do vesmíru. Vždyť Hospodin svěřil člověku zemi, aby o ni pečoval a naplnil ji (srov. Gn 1,28). Zemi je tu však třeba chápat obrazně. Spolu se sv. Janem Pavlem II. vztahuji tento pojem a toto povolání na celý vesmír, stejně jako to papež velmi zřetelně dělá v článcích 4 a 25 encykliky Laborem Exercens.

Naše pronikání do vesmíru opravdu je něco převratného a zcela nového, jak o tom píše i sv. Jan XXIII. v encyklice Mater et Magistra, když je uvádí mezi klíčovými novými věcmi své doby (článek 47). Jak nové a převratné to bylo, a jak rychle to zaujalo papeže i církev, vidíme z data vydání encykliky: 15. května 1961. První kosmická družice v dějinách, Sputnik, odstartovala 4. října 1957. První kosmonaut, Jurij Alexejevič Gagarin, 12. dubna 1961, tedy pouhých 33 dní před vydáním encykliky. A prezident Kennedy pronesl svůj známý projev o dobytí Měsíce do konce desetiletí až 25. května 1961.

Ano, opravdu je co objevovat, na co se podívat, za co Boha pochválit – vždyť všude kolem nás je 14 miliard světelných let Boží slávy. Jsem již dlouho přesvědčený, že pochválit Bohu jeho dílo je projevem lásky k Bohu, stejně jako je projevem lásky manželů mezi sebou, když si své dílo vzájemně pochválí. Mnoho o objevování krásy stvoření jsem napsal ve svém dřívějším příspěvku. A kdo ví, možná dokonce někde ve vesmíru čekají tvorové, až jim přineseme evangelium.

Nejen lety do vesmíru nám skutečně říkají mnoho o Bohu i o člověku. Výborně to shrnul sv. Jan XXIII v encyklice Pacem in Terris, když v článcích 2 a 3 napsal:


Vědecký pokrok a technické vynálezy nás učí, že v živých bytostech i v přírodních silách vládne podivuhodný řád; a že stejně tak je člověku vlastní taková důstojnost, že je schopen jak tento řád objevovat, tak vytvářet si vhodné nástroje, aby se těchto sil zmocnil a využil jich pro sebe.

Avšak vědecký pokrok a technické vynálezy ukazují především nekonečnou velikost Boha, který stvořil jak vesmír, tak i člověka. Stvořil vesmír z ničeho a vložil do něho poklady své moudrosti a dobroty. Žalmista Páně proto chválí Boha těmito slovy: „Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!“ (Ž 8,2); a na jiném místě: „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil.“ (Ž 104,24) Člověka stvořil jako svůj obraz, sobě podobného (srov. Gn 1, 26), obdařeného rozumem a svobodnou vůlí, a ustanovil ho pánem všech věcí. „Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé“ – vyznává žalmista – „ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno.“ (Ž 8,5-6)


Mohl bych zde dlouze psát o přínosech letů do vesmíru pro pozemský život i tom, jak mě inspirovala četba příběhů astronautů a kosmonautů a jejich často velikého hrdinství. I to něco vypovídá o člověku obecně i o mě osobně. Raději však připojím jiné svědectví. Jednou totiž dospěli lidé, kteří se nade mnou modlili, k tomu, že mi Bůh chce zvláštním způsobem říci toto slovo (Iz 43, 1-4):


Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“



Soustředil jsem se nejprve na to, že se nemám bát, a slova o plameni, který mě nepopálí, vnímal hlavně jako rozvinutí poselství nebát se. Později mi však začalo připadat, že Bůh mi jimi chce říci, že to, čeho se bojím, mi neublíží. Budu sice muset tím strachem projít, ale čeho se bojím, mi neublíží.

Hledal jsem nějaký obraz, který by mi pomohl to uchopit. Kdy lidé prochází plameny a ty jim neublíží? Kosmická loď při návratu do atmosféry prolétá skutečným mořem plamenů, způsobených třením o atmosféru v rychlosti desítek tisíc kilometrů za hodinu, které ji po několik minut obklopují a které ji mohou i velmi rychle zničit. Astronaut Jim Lovell uvádí v knize Apollo 13 tyto údaje pro návrat z Měsíce: rychlost vstupu do atmosféry 40 000 km/h, teplota okolo lodi až 2750°C a energie uvolněná třením (86 000 kWh) by stačila na rozsvícení Los Angeles po dobu 1,5 minuty.

Také já jsem si tehdy připadal jako člověk, který se vrací z dlouhé výpravy a možná přeletěl z jedné planety na druhou a nyní mu chybí jen maličký krůček k přistání v cíli, ale ten krůček je děsuplný, podobně jako návrat do atmosféry. Jako by Bůh říkal, že tímhle strachem musím projít, ale i když bude strach ze všech stran útočit, jeho předmět se nenaplní a plamen mě nepopálí.

Podobně jako astronauté musí věřit svojí lodi, tak mojí cestou dál byla důvěra v Boha, že mě nezklame a Svoje slovo dodrží. Štítem, který mě měl chránit, byla Boží milost a v jistém smyslu také moje víra v ní. Je zde analogie se slovy Písma, že máme vždycky stát se štítem víry, jímž bychom uhasili všechny ohnivé střely zlého (Ef 6, 16). Zatímco tedy kosmické lodi při návratu do atmosféry chrání před teplem, ohněm a plameny tepelný štít, tak podle Písma nás před před ohnivými střelami zlého chrání štít víry, v níž jsem spoléhal.

Fotografie Země vycházející nad Měsícem, jak ji o Vánocích 1968 zachytila posádka Apolla 8, prvního pilotovaného letu k Měsíci. Členem posádky byl i Jim Lovell citovaný v mém článku.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.